Jak tě dostat aniž bys utekla ? - 12. kapitola (2/3)

10.02.2015 20:32

Další část. 

Dělím to, protože je to až moc dlouhé, ale nepovedlo se mi to ovlivnit :)

12. kapitola (2/3)

16. března 2013 sobota

Neljin pohled

 

Hned ráno mě z postele vytáhlo neustálé vyzvánění telefonu, ono ráno vlastně už nebylo, ale nemusela jsem do práce, takže jsem si přispala do 11. Volala mi Freya, se kterou jsem včera mluvila jen chvilku, takže mi nestihla říct podrobnosti, ale teď mi začala líčit celé rande. Telefon jsem tedy držela ramenem u ucha a mezitím co mi líčila všechny své pocity, tak jsem se zvládla obléct. Jelikož mě Tom dnes pozval na rande, ale nevím kam, tak jsem si vzala něco, v čem mi bude dobře. Byly to zelené punčochy a k nim jsem si vzala černé kraťasy a černé martensky. Kraťasy mi místo pásku drželi zelené kšandy a tričko jsem si vzala takové zlaté a černou vestu s utrženými rukávy. Vím, každý, kdo by týden pozoroval můj šatník, tak by si o mně myslel, že mám několik osobností. To ne, jen mám ráda různé styly, které i ráda nosím. Nejsem ráda pořád v tom samém a lehce se dá takhle poznat má osobnost. Jsem roztržitá a ráda sama sebou. 

Stále jsem tedy poslouchala Freyu, protože se nedá říct, že bych s ní mluvila, poslouchala jsem jí a chystala si snídani k obědu. Z šuplíku jsem vyhrabala misku a k ní i lžíci a z poličky jsem si na stůl položila ciniminis.

Do hrnce, který jsem si koupila jsem nalila vodu a uvařila si čaj.

Občas jsem do telefonu Freye přikývla, poslouchala jsem jí dál.

Ještě než jsem se posadila ke stolu, tak jsem si přinesla notebook a ten jsem zapojila do zásuvky, aby mi neklekl. Přece jen není už nejnovější. Zapnula jsem ho a začala jsem kontrolovat poštu, facebook a ostatní nezbytné věci. Pak jsem se pustila i do snídaně. 

Freya celou dobu stále mluvila a já, ač bych to od sebe nečekala, jsem jí vlastně celou dobu poslouchala. Někdy kolem čtvrt na jednu to už položila s tím, že by měla jít dělat oběd. Tak jsme se rozloučili a já jí musela přislíbit, že za ní zítra zajdu. Protože je pravda, že jsme se již dlouho neviděli. Taky mě těšilo to, že se jí rande s Benem tak moc líbilo. A mě jako odbornici se zdá, že by nemuselo být poslední. A pak bude svatba, ne, to asi dost předbíhám, ale moc by se mi líbilo, kdyby spolu chodili. A přeci jen to není tak nereálné, Ben jí má rád, ale bojí se, že by jí kazil život. Freya má Bena taky moc ráda, ale bojí se, že by mu narušovala kariéru. Mezi tím co jsem se v myšlenkách probírala tím, jak na tom je Freya s Benem, tak mi přišla moc pěkná SMSka od mého neznámého ctitele. Který mi bohužel psal tu textovku už v půl jedné a bylo už tričtvrtě, takže jsem začala lehce panikařit, protože jsem stále seděla u stolu, nebyla jsem ani z kraje nasnídaná a ani učesaná a líčení mě nevidělo ani z rychlíku. Začala jsem tedy jednat, protože tu Tom měl být tak za dvacet minut. 

Rychle jsem do sebe naházela snídani a uklidila, co se dalo uklidit rychle, nádobí jsem tedy jen položila do dřezu, v rychlosti jsem vypnula internet a valstně celé PC. A hned jak jsem mohla, tak jsem zabrousila do koupelny, kde jsem si jen rozdělila vlasy na polovinu a z každého pramenu jsem upletla cop a konečky jsem svázala dvěma gumičkami s černými mašlemi. Pak už jsem si jen nanesla řasenku a v tu chvíli už někdo klepal na dveře, v obýváku jsem si do ruky vzala peněženku, telefon, klíče a u dveří na podlaze, která slouží místo věšáku, jsem sebrala černou kabelku přes rameno a koukla jsem do kukátka a za ním mé oblíbené karafiáty. Tašku jsem si dala přes rameno a hluboce se nadechla. Vztáhla jsem ruku ke klice a pomalu jsem otevřela dveře, za nimiž byla kytice karafiátů a za těmi karafiáty se mi schovávat Tom. Nemohla jsem se přestat usmívat. Když mi došlo, že jen tak zírám a tupě se usmívám, tak jsem vrhla pohled k podlaze.

 

"Ahoj, přinesl jsem ti kytku, nevěděl jsem, jaké máš ráda, ale z toho jednoho karafiátu jsi vypadala nadšeně, tak jsem ti nechal uvázat ty."

"Ahoj Tome. Moc děkuji, karafiáty jsou mé nejoblíbenější, miluji je a jsem překvapena, že i to si pamatuješ."

"Upřímně jsem střílel naslepo a jsem rád.  Odteď si to budu pamatovat."

Pak mi karafiáty podal a já mu konečně viděla do tváře, usmíval se a asi čekal, až si kytici vezmu. Natáhla jsem k němu ruku a kytku si od ní vzala, lehce jsem se dotkla jeho prstů a bylo to pro mě jako elektrošok. Nejsem na to zvyklá a jeho dotyk je vždy tak originální. 

Přestala jsem myslet na doteky od Toma a otočila jsem se se slovy, že kytku dám někam do vody a můžeme vyjet. Odešla jsem do kuchyně, kde jsem na rychlo napustila vodu do dřezu a samosebou vyndala to nádobí a vložila dovnitř kytku, která tu snad přežije. No uklidnila jsem se tím, že jsem jí přilila ještě kousek vody a odešla jsem ke dveřím, za kterými stál Tom a poslušně čekal.

 

Vyšla jsem na chodbu a zamkla za sebou dveře.

 

"Můžem?" Zeptal se Tom.

"Můžem."

"Mohu se zeptat, nebyla kytka trochu moc?"

"Ne ne, moc mě potěšila, už dlouho jsem nedostala kytku, naposledy asi k narozeninám."

"A ty jsou kdy?"

"Jestli se nepletu tak 14. května, ale rok ti nepovím."

"Nevadí, já to nějak zkousnu."

Zatím co jsme si tak pěkně povídlay, tak jsme seběhli všechny ty schody v domě a stály jsme před Tomovým autem, otevřel mi dveře a nechal mě nastoupit, pak si sedl za volant a nastartoval. Já se mezitím poutala. 

Nakonec jsme vyjeli. Mlčela jsem, protože mě nijak nenapadalo, o čem bych si s ním mohla povídat. Vždy když jsem o něm snila, tak jsem bohužel jen snila a nijak moc neřešila, o čem bych se s ním ve skutečnosti bavila, bylo mi tak trochu trapně. Napadlo mě i to, že by mohl začít on, ale vypadal na to, že má podobný problém jako já, taky asi nikdy nepřemýšlel nad tím, o čem si povídat s obyčejnou holkou. Tak jsem se dala do přemýšlení, koukala jsem ven z auta a pak mi pohled zabrousil i k Tomovi. Mohla jsem na něm doslova oči nechat, měl dokonalé rysy obličeje, byl jako anděl seslaný přímo pro mě. Pozorovala jsem, jak těká očima, jak se mu občas napnou svaly když řadí a nebo občasný tvrdý podhled na situaci před sebou.

Pozorovala jsem ho docela dlouho a asi si toho všimnul, protože ke mě stočil pohled a jeho neodolatelným úsměvem, ve kterém jsou vidět jeho skvostně bílé zuby.

 

"Je něco v nepořádku?" Zeptal se mě a tím mě i probudil z tranzu. A jelikož jsem velice upřímná a přímočará, tak jsem nemohla vymyslet lepší odpověď než:

"Pozoruji tě, máš moc krásné lícní kosti." Pousmála jsem se a až teď jsem se v duchu plácla do čela. Co jsem to zase řekla.

"Hmm, no děkuju." Řekl rozpačitě a vypadal, že se trochu červená. V tu chvíli mě popadla trochu panika.

"Promiň, já....... já jsem to to tak říct ne - nechtěla, vyklouzlo mi to."

"Ne, ne to nevadí, v pohodě."

"Trapas co?"

"Néé, né vůbec. Jen malinkatej."

 Díky, že mě tak podporuješ."

"Neděkuj a navíc se mi líbí, že jsi tak upřímná a nevymýšlíš třeba to, že jsem měl ma čele mouchu a ta tě hrozně moc zaujala, tak ses na ní koukala, nebo jiné kraviny."

"To mě těší. A to už ti někdo udělal?"

"Spousta holek a žen na mě takhle kouká a vždy, když už je na to upozorním, že na mě tak trochu zírají, tak vymyslí něco podobného. Ty ne, řekla jsi pravdu, předpokládám."

"No to jo, je to super, když jsem takhle přímočará, ale občas se to nevyplácí."

"No jo no, s tím už ai nic nenaděláš. V každým případě mě je to sympatické."

Pousmála jsem se a znovu svůj pohled stočila k němu. Také se usmíval a koukal naštěstí před sebe.

"Ale nemusíš mě stále hypnotizovat, budeš mě mít na krku celý den, myslím, že pohled na mě budeš mít k dispozici tak často, až tě to přestane bavit."

"Neboj nepřestane, ale dobře nechám si to až ..., kam to vlastně jedeme? Neřekl jsi mi, kam mě bereš na rande."

"No vidíš, to se dozvíš, až tam budeme, je to překvapení."

"Nebereš mě k rodičům, že ne? Ne že bych nestála o to poznat tvé rodiče, ale přece jen."

"Nemusíš mít obavy, k rodičům tě neberu, ti bydlí v Londýně, my jedeme mimo, ale to je vše, co ti o našem cíli povím a ještě to, že se mnou tady v autě strávíš přibližně dvě hodiny."

"Tak to je celkem v pohodě. Věř mi, byla jsem v autě mnohem dýl s mnohem horšími lidmi, ty jsi poměrně příjemná společnost."

"Tak to jsem poctěn takovým postavením. Pro mě jsi až vyjimečně skvělá společnost." 

Cítila jsem, jak se mi červenají tváře z té lichotky. A pak jsem cítila i Tomův pohled.

"Neměl by jsi se koukat na cestu?"

"Ne, stojíme na semaforu. A neměla by jsi se ty náhodou nečervenat?"

"Mám na červenání právo."

"A jak jsi na to přišla?"

"No, když mi někdo až moc lichotí, tak se červenat mohu."

"Tak já ti až moc lichotím, jo?"

"Ano, přívadíš mě do rozpaků."

"No to snad ne, to bych se měl své dámě omluvit."

"Možná měl."

"V tom případě se uctivě omlouvám své přenádherné a skvělé dámě za to, že jsem jí častoval lichotkami."

Pak se rozchechtal a já musela taky, protože to znělo tak absurdně, že bez smíchu by to nebylo ono. Smáli jsme se ještě hodnou chvíli, a když už smích  začal ustávat a já mohla začít mluvit bez toho, abych chytala křeče do břicha, popřípadě se zajíkala.

"No uznávám, omluvy asi nebudou nutné."

"Děkuji ti."

Chvíli jsme pak zase mlčeli a já se už tentokrát snažila, abych se na něj moc nedívala, i když byl dokonalý. Koukala jsem tedy ven z okénka a soustředila se na ubíhající krajinu a města, kterými jsme projížděli.

 

"Tome?"

"Hmpf."

"Mohu se tě na něco zeptat?"

"Proč mě bereš tak daleko?"

"Nechci tě zahrabat někde v lese, zda se ptáš na tohle. Ale beru tě tam, kde si myslím, že by se ti mohlo líbit a taky mi na tom záleží."

"Záleží ti na tom, aby se mi tohle rande líbilo?"

"Ano, záleží."

"Vždy ti takhle záleží na věcech?"

"Ano, vždy mi záleží na tom, co dělám a pro koho to dělám, ale u rande je tohle teprve potřetí, co mi na něm vopravdu záleží. První bylo, když jsem byl na střední a tam jsem potkal holku o kterou jsem moc a moc stál a když jsem se odhodlal jí pozvat, tak mi na tom randeti záleželo. Bohužel to s ní nedopadlo, protože ona měla zálusk na nějakýho sportovce z jiný školy."

"Ah, tak to mě mrzí, a po druhé ti záleželo na kterém rande?"

"Na tom minulém s tebou."

Tak nějak jsem neměla slov, a proto jsem se jen usmála a chvilku ho pozorovala. Trochu mě to i dojalo a byla jsem ráda, že mu na mě tak záleží a napadla mě otázka, zda tohle myslí vážně, tedy tak, jako že by se mnou chtěl vztah, a nebo jsou pro něj ta rande jen zpestření běžného života. Na to jsem se ho radši ale zatím neptala. Záleží mu na tom, nějaký důvod to má, ale já ho zatím znát nemusím, tedy pokud tím důvodem není mě dostat do postele a pak mě ignorovat. To by si za klobouk nedal. Ale přece jen je to Tom Hiddleston, dokonalý charismatický džentleman, nemůže mít za lubem nic nekalého.

Seděli jsme v autě vedle sebe a zase bylo ticho. Nepřipadalo mi trapné, spíš takové ostýchavé. Koukala jsem před sebe a Tom jakbysmet, ale on musel, protože byl řidičem a nebylo by úplně vhodné, kdyby koukal mimo.

Koukla jsem se na hodinky a vypadalo to, že jsme na cestě něco kolem hodiny. V tom případě ještě jedna.

Sledovala jsem okolí, když jsem se najednou hrozně lekla, protože Tom neskutečně zařval.

 

" To si ze mě snad někdo dělá prdel, taková bouračka, nemohli do sebe ti idioti nacouvat, až budeme třeba jinde. Lidi kurňa, mám tu naplánované rande a nehodlám kvůli těmhle dvěma debilům o polovinu přijít." Pak trousil ještě nějaké jedovaté poznámky o tom, že lidi zkazí úplně všechno a tak dále. 

Já jsem jen seděla, tak trochu naplácnutá na dveřích a kdykoliv připravená vyskočit, protože mě Tom dost překvapil. Nečekala jsem, že se dokáže tolik naštvat a už vůbec ne tolik aby takhle nadával. Chápu, každý se umí naštvat, v Tomově případě slabé slovo, ale u něj jsem si to představit nedokázala až do teď, kdy jsem to viděla a slyšela osobně, jinak bych tomu stále nevěřila.

Mohu říct, že jsem ani nekoukala já přímo zírala s pootevřenou pusou stále na Toma, který se ke mně otočil a asi čekal, až tu pusu zavřu. Rychle jsem tedy zapojila všechny svaly v těle a posadila se normálně tak jako předtím.

 

"Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit a rozhodně jsem před tebou nechtěl takhle nadávat, doufám, že se nezlobíš."

"Ne ne to vůbec, máš na to právo."

"Tak proč jsi tak koukala?"

"Překvapil jsi mě, nedokázala jsem si tě představit naštvaného."

"Aha no, tak teď už alespoň umíš." Usmál se na mě a trochu zoufale pohlédl před sebe na tu srážku dvou aut. Už jsem přijela policie i záchranka. Nic vážného to naštěstí nebylo, a tak jsme se asi o půl hodiny později konečně pohli z místa a nehodu objeli.

Tom stále vypadal trochu namíchle, ale už ne tak jako před tím.

"Bože můj, tohle na plánu teda nebylo, celá půl hodina to mi nabourává program, idioti jedni."

"Tome?"

"Hmpf."

"Myslím, že to nevadí, já jsem ráda, že mě někdo někam bere a že jsem s tím člověkem. Je jedno,  když tam dojedeme později."

"Děkuju. Jsi moc milá, také jsem rád, že mohu být s tebou, ale přeci jen mě to trochu mrzí."

"Kašli na ně. Nechápou důležitost naší cesty."

"Jsi neskutečná. Vážně dokážeš ze všeho udělat zábavu, a nebo alespoň dobrou náladu."

"To víš no, dokonalost sama."

Usmál se a už nevypadal tak děsivě jako přetím a byla jsem za to vděčná a musela jsem se imaginárně poplácat po zádech za to, že jsem mu zvedla náladu.

 

Cesta autem ubíhala docela svižně a my už jsme moc nemluvili. Tom se soustředil na jízdu a já na všechno okolo včetně jeho dokonalého těla, které při každém jeho pohybu vykazovalo jeho dokonalost.

Dřív jsem si myslela, že jsem do něj zamilovaná, ale až když jsem se s ním potkala, poznala jsem, že před tím to byla pouhá slabá domněnka lásky. Před tím jsem toužila po tom se ho dotknout, moci políbit jeho rty a zatáhnout ho do pokoje s postelí a nenechat ho odejít. Teď jsem ale cítila něco odlišného. Cítila jsem nutkání být mu nablízku, pomoci mu, když to potřebuje, podpořit ho, znát jeho slabiny a snažit se, aby je nikdo nevyužil. Měla jsem pocit, že ho mám chránit a vědět o něm jen to, co by řekl svému nejbližšímu. Ano, stále jsem se ho chtěla dotknout, ale už ten pocit nebyl jediný a rozhodně nebyl tak nutkavý. Spíše jsem stála o to mu být na blízku a moci si s ním popovídat, to si myslím, že jsou pocity lásky. Nikoliv z něj strhat oblečení a nenechat ho utéct. To je moc kruté a spíš chtivé než laskavé.

 

Mezi tím, co jsem uvažovala nad tím, co vlastně cítím, auto zastavilo a Tom vystoupil a obešel auto až ke mně a otevřel mi dveře. Vystoupila jsem a kabelku si přehodila přez rameno. Tom za mnou zavřel dveře a mezitím, co jsem se rozhlížela, tak si skočil do kufru pro svojí tašku. Auto pak zamknul a pobídl mě k tomu, abych šla vedle něj.

Šli jsme vedle sebe po chodníku a já stále netušila kam míříme. Tom měl ruce v kapsách a já jakbysmet. Už mě to ticho unavovalo a taky mě napadla zdárná otázka.

 

" Tome?"

" Ano?"

" Já myslela, že hvězdy jako ty nosí čepice a brýle na veřejnosti, aby je neotravovali fanoušci a novináři. Ale ty nic nemáš."

" Je to pravda děláváme to tak, ale je to dost na nic, protože člověk musí s tímhle počítat, když je slavný. A navíc máme spolu rande, nebudu se přece schovávat. Nestydím se za tebe, proto nevidím důvod k tomu, abych se schovávat a snažil se o to, aby si lidé mysleli, že k sobě nepatříme." Po téhle větě vytáhl jednu ruku z kapsy a donutil k tomu i mou ruku a pak jsme si propletly prsty a pokračovaly v cestě. Šli jsme rovně a o několik metrů dál už se tyčil vchod do Zoo. Nevěřím tomu, že mě vzal do Zoo. Miluji zoologické zahrady a navíc ty, v kterých jsem ještě nebyla.

Byla to Bristol Zoo Garden. Pustila jsem Tomovu ruku, abych si mohla nadšeně tlesknout: usmívala jsem se.

 

"Jsi ráda?"

"Jasan že jsem. Miluji zoologické zahrady. Jak tě to napadlo?"

"No vím, že máš ráda zvířata, tak jsem si říkal, že na druhé rande je tohle dobrá volba."

"Děkuju."

"Neděkuj a teď pojdˇ. Půjdeme dovnitř?"

"Ano."

Vzal mě za ruku a vtáhl dveřmi hlavního vchodu, kde se prodávaly vstupenky. Stoupli jsme si do řady, před námi byla jen nějaká rodina a na řadu jsme se tedy dostaly velice rychle. Tom nám koupil vstupenky a vešli jsme přímo do zahrady.

Před očima se mi naskytl pohled na voliéru s plameňáky a zaujaly mě tak, že jsem úplně zapomněla na to, že jsem se chtěla bránit tomu, aby za mě Tom platil i tu Zoo. Stále mě držel za ruku a já se vydala k těm plameňákům. Byli moc hezcí. 

Koukala jsem na plameňáky a Tom mezitím z tašky vytáhl foťák a mě došlo, že jsem ten svůj zapomněla. No co, já to nějak přežiji.

 

"Chceš vyfotit?"

"Proč ne? Ale musíš se vyfotit se mnou." Pousmál se a stoupl si vedle mě. Natáhl ruku s foťákem a blejskl nás.

"Ukaž, jak tam vypadáme."

"Myslím, že ti plameňáci jsou asi nejfotogeničtější, ale ty taky nevypadáš zle." Usmál se a nadzvedl obočí, přičemž na mě otočil foťák. Fotka nebyla tak špatná a tak jsem rozhodla, že to nebudeme fotit znovu a posuneme se. Vyšli jsme tedy dál směrem ke lvům, kde jsme se zastavili.

 

"Koukej, jak vypadá majestátně s tou hřívou."

"Jo je krásný. Víš, že česká  republika má lva ve znaku? Ale má rozdvojený ocas, je to podle jedné pověsti."

"To je zajímavé. Povíš mi jí?"

"Ano, ale mohla bych někdy jindy?"

"Ale jo můžeš."

"Děkuju."

"Nemáš zač. Hele, a že tohle jsi nevěděla. Já mám strach z kočkovitých šelem, mám z nich respekt. Nevím proč, ale jsou děsivé."

"No, tak to jsem netušila. Ani trochu. Takže ani kočky nemáš rád." 

"Ne že bych je neměl rád, jen z nich mám respekt."

"Takže kočičku ti kupovat nemám?"

"Prosím, kočku mi nekupuj."

"Ok."

"A co ty?"

"Já mám kočky docela ráda stejně jako ostatní savce. Jen se bojím pavouků a brouků a nemusím úplně hady. Ale mám moc ráda tučňáky."

"Tučňáky? Já mám zase rád pandy. Jsou takové milé a nenásilné, když to tak řeknu."

"Jo pandy jsou vším, čím mohou být."

"Vyfotíme se u těch lvů?"

"Chceš se fotit u lvů?"

" Akční fotka ne?" Postavili jsme se vedle sebe tedy i u lvů. Tom mě vzal kolem pasu a vyděšeně otevřel pusu. Pobavilo mě to a přidala jsem se k němu. Fotografie byla vážně super. Od té chvíle jsme se fotili u každého zvířete a vždy s nějakým ksichtem. Jako další jsme byli u červených pand, nad kterými se Tom skoro rozplýval.

"Koukej, jaké mají úžasné čumáčky a ten ocásek, no jen se na ní podívej. Je milá a k uňuňání."

"Jo, je dokonalá."

"Chtěl bych jí mít doma."

"To bohužel nejde, ale můžeš si koupit plyšáka."

"Myslíš, že bude stejně měkoučký?"

"Určitě."

Od pandy jsme se vydali do pavilónu s netopýry. Kde byla absolutní tma a ti hajzlíci si tam jen tak poletovali. Trochu mě to děsilo a málem jsem dostala infarkt, když mě Tom přejel prsty přes rameno a pak mi přes něj přehodil ruku. Pravděpodobně aby bylo vidět, že jsem jeho. No v té tmě trochu k ničemu. Spíš to mělo být romantické v té tmě, ale vzhledem k mým nervům moc nebylo. Stále svíral má ramena rukou, dokud jsme nevylezli na světlo, kde pustil ochranné sevření a vzal mě zase za ruku. Byla jsem docela ráda, že se mě dotýká, alespoň je vidět, že patříme k sobě. Kdybychom šli jen tak vedle sebe, asi by to působilo divně. 

Kousek za pavilónem netopýrů bylo aquarium s rybami. Byli tam maličké rybičky, ale pak se tam objevili i velké ryby, které už tak roztomilé nebyly. Prohlížela jsem si je celkem se zájmem. Skoro jsem u nich klečela, zato Tom stál a snažil se fotit. Nevím, zda fotil ty ryby, a nebo mě, skoro na podlaze. Oboje fotky by byli asi vtipné, v každém případě mi je neukázal. Asi měl důvod.

Když mě ryby omrzely a měla jsem trochu hlad, tak jsem začala nenápadně hledat občerstvení. Už jsem začínala být bezradná a trochu mi kručelo v žaludku.

 

" Tome, zvu tě někam na jídlo, protože mám docela hlad."

" Proč jsi neřekla dříve? Tak pojď."

Asi už tu někdy byl, protože přesně věděl, kam se vydat. Teď jsem litovala, že jsem si neřekla dříve, protože mám vážně hlad. Budu vypadat opravdu nenasytně, i když to už asi neobhájím, poté co jsem po Tomovi dojedla večeři na prvním rande. Takže to už se asi nezachráním. 

Nespěchali jsme nijak zvlášť a tom mě zavedl ke stánku s HotDoky a kukuřicí.

" Promiň, nic lepšího tu poblíž není. Museli by jsme přes celou zahradu a já si říkal, že tohle vadit nebude."

" Nevadí, co chceš?"

" Ne, co chceš ty?" prodavačka nás udiveně pozorovala.

" Já jsem zvala první, takže říkej."

Povzdechl si a požádal prodavačku o jeden hotdog a já také. Zaplatila jsem a na prodavačku, která se na mě usmívala, ale na Toma se přímo culila, jsem se podívala tak, jako že si má dát odstup a raději jsem Toma ještě chytla ra ruku.

" Díky."

" Nemusíš děkovat, je to jen hotdog."

" Pozval bych tě."

" Ale já byla rychlejší."

Pokýval hlavou a usmál se na mě. Pak jsme chvíli mlčeli a pojídaly rychlooběd, ale když se Tom snažil dát poslední kousek hotdogu do pusy, tak se mu to sice povedlo, ale pokecal si košili kečupem. Naštěstí jsme byli od stánku tak daleko, že jsem se mu mohla začít nepokrytě smát. Když mě viděl, opadl z něj naštvaný výraz a propadl smíchu taky. Když jsem se přestala prohýbat smíchy a mluvit česky, tak jsem se postavila a z kabelky jsem se pokusila vytáhnout kapesníky a utřít mu ten flek od kečupu. Stál klidně a čekal, až mu flek vyčistím a stále se usmíval. Asi ho potěšilo, že jsem mu neřekla, že je prase a nijak jsem mu nenadávala. Místo toho jsem se smála na celé kolo a nic si z jeho neopatrnosti nedělala.

" Díky."

" Není zač kečupáčku."

" Tak já jsem kečupáček jo. Podívej se na sebe, máš celou pusu od kečupu." Když to dořekl, naklonil se ke mně a vypadal že by mi ten kečup i sám olízl, ale neudělal to a asi se přemáhal. Vzal mi kapesník z rukou a utřel mi pusu jako malému dítěti. Usmál se na mě a naklonil se ještě blíž. Nečekala jsem, že by se nakonec odtáhl. Ani nevím, co jsem čekala. Spíš jsem jen přemítala o tom, co asi tak udělá. Pak jsem ale musela přemítání nechat, protože jsem pocítila jeho jemné rty na těch mých. Lehce jsem se postavila na špičky a Tom mě chytil kolem pasu. Pak jsem pootevřela svá ústa a pronikl mi do nich Tomův dychtivý a kupodivu jemný jazyk. Ochutnávala jsem ho tak dlouho, jak to šlo. Pak mi začal docházet dech, a tak jsem se od něj musela odtáhnout. Obličeji jsme byli jen kousek od sebe. Tom se na mě zářivě usmíval a já jsem měla červené tváře horkem a tím náhlým pocitem z polibku. Nutkání se červenat jsem nezabránila ani náhodou. Stále mě držel kolem pasu a já si pomalu stoupala ze špiček na celé nohy.

"Tak co, můžeme pokračovat v prohlídce zahrady."

"Proč ne, co máme nejblíže?"

"Myslím, že opice."

Vyšli jsme tedy vstříc opicím a zbytku zoologické zahrady.

 

 

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Fantazy Pavorem