Ahoj je tu nová kapitola

18. kapitola

8. května 2013 středa

Neljin pohled

Probudila jsem se a vedle mě ležel Tom ještě v tom, co měl včera na sobě. Jakmile jsem se posadila, rozeběhla jsem se do koupelny, aby mě mohl opustit obsah žaludku, který byl, ale nulový takže jsem se jen dávila. To asi Toma vzbudilo, protože přilítl do koupelny za mnou a hned mi začal vázat vlasy do copu. Netušila jsem, že to umí, překvapil mě. Pak mi pomohl vstát a odvedl mě do sprchy, kam si vlezl se mnou.

Smyla jsem všechnu špínu, ale pocit beznaděje smýt nešel. Jak mám teď řešit mimčo, když mi umřela blízká kamarádka? Z očí mi opět kanuly slzy a Tom se je snažil stírat. Ale nestíhal. Když jsme vylezli ze sprchy, oba jsme se oblíkli a usedli k rannímu čaji.

„Tak co, jak to bude s tím mimčem, Amerikou a vším okolo?“ Zeptala jsem se do dlouhého ticha.

„No, musíme nejprve zajistit pohřeb. To udělám dneska pak je jasný, že do Ameriky jedeš se mnou, nenechám tě tu samotnou. A s mimčem nic neuděláme, stanou se z nás rodiče.“ Pousmál se na znak víry v to, že to dobře dopadne.

„Dobrý plán.“

„Tome, já … moc se omlouvám, takhle jsem to rozhodně nechtěla. Já … chtěla jsem tě jen potkat, vídat tě občas v práci a získat tvou fotku. Byla jsem do tebe platonicky zamilovaná. Když jsem přijela, když jsem tě viděla, bylo to jako blesk, já jsem se do tebe zamilovala úplně, ale nechtěla jsem tohle, nechtěla jsem bezhlavě dítě. Když jsme se dali dohromady, bylo to krásný…“ už jsem brečela. Slzy mi tekly po tvářích a já netušila co dělat. Tom se zvedl a omotal své ruce kolem mých ramen a pomalu se mnou houpal.“

„Já vím, taky jsem netušil, že se tohle může stát. Nel, ale já tě miluju a je mi jedno jestli budeme jen my dva nebo budeme tři. Já jsem chtěl krásný vztah, moc jsem po něm toužil a před několika měsíci jsem ho dostal s tou nejkrásnější holkou, kterou jsem kdy potkal mou modrovlasou vílou. Jen si toho malého broučka nenech vzít. Prosím!“

„Ne, nenechám. Jen jsem se hrozně bála, jak zareaguješ. Bála jsem se co budeme dělat. Bojím se, že se lidi budou koukat skrz prsty, že jsem se nechala schválně zbouchnout.“ V tu chvíli zazvonil domovní zvonek a Tom šel otevřít. Za dveřmi jsem viděla skoro zhroucenou Freyu, kterou podepíral smutný Ben. Ihned jsem vstala, ale jakmile jsem tak udělala tak se mi trochu zamotala hlava a musela jsem se chytit židle. Tom to viděl, takže je rychle pozval dál a rozeběhl se ke mně.

„Jsi v pohodě?“

„Jo, jen jsem se trochu rychle zvedla.“ Pak už do kuchyně přišla Freya a já jsem se jí vrhla kolem krku. Propukla v pláč a jediné co jsem mohla, bylo hladit jí po hlavě a utěšovat jí. Nic jiného dělat nešlo. Posadili jsme se na gauč a Tom s Benem zůstali v kuchyni, bavili se docela potichu a Tom vařil čaj. Freya mě pustila a pokusila se o maličkatý úsměv.

„Já se moc omlouvám.“ Vyhrkla jsem.

„Nel, tady není, za co se omlouvat nikdo nemohl tušit, že se to stane, bůh si volá své miláčky co nejdřív k sobě nahoru. Měj jí rád a teď je na lepším místě, nic jí nebolí. Nic jí netrápí.“

„Volala jsi už rodičům?“

„Ano, chtějí pohřeb doma, ale tělo by bylo náročné převážet, proto dnes zařídíme spálení a s urnou pak poletíme domů, kde uděláme pohřeb. Chtěla jsem se zeptat, jestli půjdete taky?“

„Freyo, že se ptáš jasně, že poletíme. Musíme se s ní rozloučit.“

„Víš, že se nás rodiče budou snažit přemluvit, abychom zůstaly.“

„Vím, ale to je na tobě, já se vrátím s Tome.“

„Miluju Bena, nemohu ho opustit, krom rodičů mi zbyl jen on a ty. Odjedu zpět. Ale mamka je zdrcená. Věděli jsme, že tu s námi dlouho nebude, ale nikdo si to nechtěl připustit. Je to hrozné.“ Pak se zase rozbrečela. Objala jsem jí a k nám si přisedl Ben i Tom s čaji, které položil na konferenční stolek. Posadil se za mě a dál se bavil s Benem, omotal mi ruce kolem pasu a hladil mě po bříšku. Napadlo mě, jestli bychom jim to neměli říct, ale pak jsem to zavrhla. Na to bude čas později. Pak mě Freya pustila a vzala si několik kapesníku. Utřela si oči a položila se na Bena, který seděl za ní.

„No měli bychom jít, zařídit to zpopelnění a pak zamluvíme letenky do Čech, rodiče už to tam řeší, takže se zítra setkáme na letišti.“

„No dobře, tak zítra.“

Ben a Freya odešli a mi s Tomem zůstali sami, seděli jsme na gauči mlčky a Tom mě hladil po břiše.

„Upřímně, se docela těším. Přece jenom nejsem už nejmladší. Tak proč se neusadit. Nemít manželku a dítě.“

„Pravda.“

„Já, omlouvám se, že jsem včera křičel, ale netušil jsem co dělat. Chtělo se mi utéct, ale věděl jsem, že od tebe v té chvíli odejít nesmím. Bolelo by tě to a to jsem nechtěl.“

„Byla to vypjatá situace, ani jeden z nás nebyl v tu chvíli v pohodě.“

„Takže co teď?“

„Navrhuju si zajít někam mezi lidi, uleví se nám a chvilkově zapomeneme na problémy.“

Zvedli jsme se z gauče a oblíkli jsme se. Vzala jsem si na sebe jednu sukni a černé tričko. S Tomem jsme se vydali do jednoho nákupního centra. Procházeli jsme obchody a Tom mi koupil kytku. Karafiáty, mé oblíbené.

„A teď mě napadá, jaké mu dáme jméno?“ Ozval se překvapivě horlivě Tom.

„Vždyť ani nevíme, co to bude.“ Zasmála jsem se ale trochu mě to jeho nadšení vyděsilo.

„No tak vybereme obě.“ Pokračoval.

„Tome, jsem ráda, že to chceš něco takového řešit a že jsi natěšený, ale teď netuším. Dohodneme se doma.“ Pravda nebylo ode mě hezké že jsem ho tak utnula ale pořád jsem trochu mino a tak se mi nechtělo dohadovat o jméně.

9. května 2013 čtvrtek

Tomův pohled

Ráno jsem volal do práce a vysvětlil jim, co se stalo. Všichni to pochopili a tak teď stojíme s Nel na letišti. Čekáme tu na Freyu a Bena, kteří se po chvilce objeví v zatáčce. Freya nese svoji tašku, jinak nic jiného nemají. Počítáme s tím, že se zítra večer vracíme. Zatímco čekáme v řadě na odbavení, Nel mi začne vyprávět o svých rodičích.

Sedíme v letadle a letuška se snaží Freye vzít tašku kde je Sof a dát jí do příručního zavazadlového prostoru. V tu chvíli se Freya rozbrečela, načež jí Ben začal uklidňovat a letuška tu tašku v klidu odnesla. Pak Freye donesla kapesníky a vodu.

Letadlo vzlétlo a Nel mi usnula na rameni stejně jako Freya vyčerpáním na Benově. Bavili jsme se spolu, jak nejtišeji to šlo. Nechtěli jsme je vzbudit. Byla to snad ta nejsmutnější cesta letadlem, kterou jsem kdy zažil. Ben byl taky smutný, protože ho drtilo to jak Freya pláče a on s tím nemůže prakticky nic dělat. V České republice jsme přistáli asi za hodinu a půl, a s pomocí Nel, protože Freya mající opět svou tašku se Sof brečela, jsme se vydali k hale, kde vydávali odbavené zavazadla. Poté jsme se vydali zpátky. Na letišti už na nás čekali Neliiny rodiče, protože Freyini byli na hřbitově a připravovali pohřeb.

Nel se s nimi začala bavit a představila mě. Její rodiče neuměli nijak valně anglicky, proto překládala vše, co jsem říkal. Chvilku to sice zabralo, ale nakonec jsme se pozdravili objetím a Freya představila Bena. Nel mi pak vysvětlila, že jejich rodiny jsou velice dlouho přáteli, a proto to její rodiče také tak zasáhlo.

Hned po tom jsme odjeli na hřbitov, kde už byla otevřena rodinná hrobka a všude byli lidé v černém. My samozřejmě také. Byl tam muž, co něco povídal a pak si vzal slovo Sofiin a Freyin otec a pronášel smuteční řeč.

Freyin pohled

Stála jsem nejblíže hrobu a držela jsem Sofiinu urnu. Táta pronášel smuteční řeč a všichni brečeli. Nebylo nás tu mnoho, jen rodina a pár přátel. Ben stál vedle mě a držel mě kolem pasu, abych se nezhroutila. Tátova řeč byla krásná.

„Všechny Vás tu vítám při této nemilé příležitosti. Rád bych se těmito slovy rozloučil s mou mladší dcerou Sofii Whitlock. Jak se říká, Bůh si k sobě nejprve volá své miláčky. A tak došlo i na naší Sofii. Zemřela sice mladá, ale i tak toho v životě nedokázala málo. Vystudovala skvělou školu, splnila si svůj sen podívat se do Anglie a setkat se se svými milovanými herci, setkání s nimi Sofii přineslo mnoho. Byla milovnicí kreslení a šití. Chtěla toho v životě mnoho dokázat …“

Dál už táta nedokázal mluvit, rozbrečel se, a jakmile odstoupil od hrobu, začala hrát pomalá hudba. Sofiin oblíbený ploužák. Píseň z Titaniku. Klišé, ale Sof ji milovala. Při této písni dostala první pusu, hrála na jejím prvním rande a mohla bych pokračovat. Jak píseň hrála tak jsem pomalu uložila urnu do hrobu a všichni nám popřáli upřímnou soustrast. Ničí oči nezůstali suché, nešlo to, byla tak mladá. Bude mi moc chybět. Pak se shromáždění pomalu začalo rozcházet. Bylo to, jakoby se po rozloučení se Sofii otevřela mračna a ona nám dala poslední sbohem. Pak se hrob uzavřel a my jsme odešli na rodinou večeři, kde nás bylo opravdu jen málo. Tedy má a Neljina rodina s Benem a Tomem. Seděli jsme v malé restauraci v Praze. Pak jsme odjeli domů, já s Benem k našim a Nel s Tomem k jejím rodičům. Zítra se společně podíváme po Praze a odletíme zpátky do Londýna.

Seděli jsme doma v obýváku a hrála tichá hudba ze Sofiina telefonu, který tu rodičům nechám. Nechci jim sem vozit všechny Sofiiny věci, bolelo by je to víc, nechám jim jen telefon. A asi jim ještě něco pošlu. Nevím.

Rodiče si s Benem povídali přes překladač, abych nemusela pořád překládat. Bylo to docela fajn. Ben byl unavený a táta taky, takže oba odešli do pokojů a já jsem zůstala s mamkou ještě v kuchyni a povídala si s ní.

„Tak co, Freyo, jaké to je v Londýně.“

„Jsem tam šťastná mami, jsem s Benem a ten je na mě moc hodný a má mě rád, mám skvělou práci, teď natáčíme nějaké díly Sherlocka, taky jsme byli v Top Gearu a pak má pro mě Ben překvapení, ale netuším jaké.“

„Aha a nechtěla bys tu pár dní zůstat.“

„Ráda bych, mami, ale zítra nám letí letadlo a my musíme zpět do práce. Určitě vám budu volat. Neboj se.“

„Nebojím se, ale ten Ben, není na tebe moc starý?“

„Ne neníi mamko, miluju ho. Jsem s ním ráda a moc pro mě znamená.“

„Dobře budu ti věřit. A myslíš, že je to ten pravý?“

„Ano.“

„Takže už jste spolu spali.“

„Mamí!“ Zaůpěla a tváře jí nabrali červenou barvu.

„No co, zeptat se můžu, ne?“

„Jo, můžeš.“

„A?“

„Ne.“

„Ne?“

„Ne, my čekáme na správnou příležitost.“

„A jak dlouho spolu chodíte?“

„Asi měsíc a něco.“

„No jo děti dobře, už tě nechám být. Jdu spát a ty bys měla jít taky.“

„Jdu, dobrou noc mami.“ Odešla jsem do pokoje. Bylo rozsvíceno a Ben spal rozvalený na posteli. Zhasla jsem a posunula ho kousek na stranu. Lehla jsem si k němu a obmotala ruce kolem jeho pasu. Ze spánku se pohnul a dal mi ruce kolem ramen. Pak jsem usnula.

Neljin pohled

Doma si rodiče sedli do kuchyně s počítačem a přes překladač se s Tomem bavili. Já jsem šla uvařit čaj. Bylo zajímavé, jak se rodiče vždy dohadovali co mu „řeknou“ a Tom na ně jen koukal a čekal. Pak se ale ozvalo zvláštní ticho. Koukla jsem ke stolu a rodiče na sebe dost vyjeveně koukali a Tom na ně koukal s otázkou v očích. Mamka s taťkou se na mě pak podívali a já tušila, co jim Tom řekl.

„Nel, tvůj přítel nás právě požádal o tvou ruku.“

„Cože?“

„No ano, ptá se nás, jestli by si tě mohl vzít.“

Tom koukal stále s nechápavým výrazem, netušil, co řešíme, ale asi mu došlo, že jde o jeho žádost o ruku.

„No já s tím nemám problém, pokud ho máš opravdu ráda Nel. Máš ho ráda? Miluješ ho?“ Zeptal se táta a já jsem bez zaváhání odpověděla.

„Ano tati, miluju ho jako nikoho před ním. Chci s ním být do konce života.“ Táta se na mě usmál a pak Tomovi napsal svou odpověď a potvrdil to hlasitým YES. Tom se pak podíval na mamku a ta na mě. Chabě se usmála a povídá.

„Jsi těhotná, že holčičko?“

„Jsi jasnovidec mami, ano jsem. Nečekali jsme to, ale rozhodli jsme se tomu čelit a nenecháme si toho broučka vzít.“

„No Nel jestli ho opravdu miluješ tak si ho vem a ještě něco, podívej se na mě a na tatínka pořádně, protože takhle šťastní určitě budete taky. Stála jsem v této situaci s tebou v břiše před mými rodiči také. Nechtěli věřit svým očím, ale požehnali nám. Proto nemohu jinak než stejně.“ Pak se otočila na Toma a odpověděla mu skromným yes. Tom se usmál, zvedl se a objal oba moje rodiče, pak si mě vyzvedl do náruče.

„Miluju tě Nel, tak moc, že ani nevím jak ti to dokázat.“

„Stačí, že budeš mít rád nás oba do konce života.“

Položil mě na zem a rozloučili jsme se s našima, byli jsme oba unavení a tak jsme se odebrali do mého pokoje. Ještě jsem slyšela, jak se rodiče baví o tom dnešku, jak je to nemožné, jak se historie opakuje. S Tomem jsme se zachumlali do postele a usnuli jsme.