Jak tě dostat aniž bys utekla ? - 19. kapitola

24.06.2015 20:30

 

Ahoj vítám u nové kapitoly blíží se konec :)

19. kapitola

10. května 2013 pátek

Neljin pohled

Ráno jsem se vzbudila a byla jsem v posteli sama. To mě upřímně překvapilo. Pak jsem ale z kuchyně slyšela hlasy mých rodičů a tak jsem usoudila, že tam bude i Tom. Oblíkla jsem se a vyšla z pokoje, po schodech dolů do kuchyně, kde seděla mamka s tátou u stolu, a snídali, ale Tom nikde.

„Brý ráno. Kde je Tom?“

„Nechal tu vzkaz, prej odešel něco koupit a hned se vrátí.“

„Aha.“ Přitakala jsem a sedla si k snídani. Za chvilku se rozezněl domovní zvonek. Šla jsem otevřít s tím, že je to Tom, ale byla to Freya s Benem. Pozvala jsem je dál a nechala je s mými rodiči v kuchyni. Šla jsem si pro telefon a snažila se Tomovi dovolat. Nebral to, telefon byl nedostupný. Začínala jsem mít trochu strach. Vrátila jsem se do kuchyně a dosnídala. Po chvilce mi od něj došla smska ale to, že to nepsal on, mi bylo hned jasné.

„Chceme výkupný do 12 hodin, jinak už se s ním nepotkáš. Chceme 500 000 tisíc.“ pak tam byla přiložená adresa, kam jsem to měla odnést. Najednou ve mně hrklo. Oni zajali Toma! Ale kdo to mohl být? Okamžitě jsem se zvedla a všem ukázala SMSku načež mamka ihned volala policii.

 

Tomův pohled

Ráno jsem vstal dříve a nechal jsem dole vzkaz. Vydal jsem se někam do klenotnictví pro prstýnek, abych mohl Nel požádat o ruku oficiálně i s prstýnkem. Zavolal jsem si taxi a to mě odvezlo do jednoho z nákupních center. Nevím už kde přesně, ale našel jsem klenotnictví, kde jsem vybral opravdu krásný zdobený až magický prstýnek, věděl jsem, že se Nel bude líbit. Byl zlatý a ve středu měl zelený kámen. Koupil jsem ho a krabičku schoval do saka. Vyšel jsem z obchodního centra a mířil jsem ulicí na konec, kde bych si mohl chytit taxi. Cestou jsem míjel jednu uličku a pak se mi zatmělo před očima, když mě zezadu do hlavy mě udeřil tupý předmět. Padl jsem na zem a ještě předtím než jsem omdlel, jsem cítil, jak mě někdo hodil do auta.

Probral jsem se uvázaný k židli a naproti mě stála nějaká postava. Chvilku mi trvalo, než jsem na ni zaostřil, jelikož jsem byl ještě trochu dezorientovaný. Byla to žena. Když si byla jistá, že ji plně vnímám, začala mluvit.

„Dobrý den, pane Hiddlestone. Nebo spíše Tome.“ Zavrněla. „všiml jste si poslední dobou něčeho neobvyklého?“

„Ne.“

„Jistě že ne. To je pro vás přeci normální. Ale my si toho všimly a dost nás to urazilo.“

„Smím vědět koho nás a co vás urazilo?“

„Koukám, že netušíte, kdo jsme.“

„Ne. Měl bych?“

„To tedy měl. My jsme vaše fanouškovská armáda!!!“ vykřikla a z tmy za ní vystoupilo několik dalších holek.

„No dobře a co po mě chcete?“

„Jak jsem řekla, všimly jsme si něčeho, co se nám nelíbí. To jest vaše přítelkyně. Jak jistě víte, je to Češka a proto by nás zajímalo proč zrovna ona a ne nějaká z nás, popřípadě všechny.“

„ Slečno, věc, která vám vadí, je dost zvláštní. A ta další věc je opravdu děsivá a nemožná.“

„Proč ne? Jsme Češky jako ona.“

„Mám rád svou Nel. Ne proto odkud je, ale jaká je. Ne proto, že je to moje pomatená fanynka, která mě unese a přiváže k židli.“ To už jsem vykřikl, protože jsem měl tak trochu strach, nevypadali úplně v pohodě a co kdyby mi něco udělali, že?

„To jste mě trochu naštval, Tome.“ Z pozadí se ozvalo zvučné nás.

„Nás.“ Dodala blondýna přede mnou.

„A proč jste mne unesly?“

„Abychom sem dostali tu vaší slečnu. A jasně jí vysvětlily, co smí a co ne.“

„Dámy já mám pocit, že je na mě a na Nel jak se rozhodujeme a vás u toho není potřeba.“ Snažil jsem se uklidnit a neřvat na ně, ale bylo to těžké.

„Já mám ale pocit, že máme.“

„Myslíte si, že jste víc, než jste a to není dobré. Pusťte mě a já se vám třeba podepíšu a pak si půjdu po svém.“

„NE!!!“ Zaječela blondýna a vrazila mi takovou facku, jakou jsem dlouho nedostal.

„Slečno …“

„Jana.“

„Jane, myslím, že pokud nechceš mít problém, měla bys mě pustit a odejít odsud.“ Radil jsem jim dobře, protože jsem slyšel kola od auta, jak prudce zabrzdily. Dívky to ale neslyšely a začaly se smát.

„My a problém? Nikdo ti neuvěří, že jsme tě držely, když jim nakecáme, že jsi nás chtěl zneužít.“

„Vás všechny? No to pardon, ale to bych nedal, ani kdybych chtěl. Odvedou vás …“ nedořekl jsem to, protože v tu chvíli do dveří vrazila Nel a za ní několik policistů. Hned se ke mně rozeběhla a cestou zařvala na ty holky něco, čemu jsem nerozuměl. Když už stála u mě, začala mě rozvazovat.

„Oh, Tome měla jsem o tebe hrozný strach. Myslela jsem Bůhví, kdo tě neunesl a co ti chtějí udělat. A ty tu mezitím trčíš mezi malejma holkama. Co se stalo, co chtěly?“

„Tomu bys nevěřila, i kdyby to byl sen. Chtěli ti vysvětlovat něco asi o našem vztahu, chtěli tě sem dostat a ublížit ti, že prej si mě nemůžeš držet jen pro sebe. Nebo nevím. No blbost. Vzaly mě něčím po hlavě a probudil jsem se takhle. Děs.“

„Božínku …“ nedořekla, v tu chvíli se jí bolestně zkřivil obličej a chytila se za břicho. Nic neříkala, a proto jsem jí ihned popadl a vedl jsem jí k nejbližšímu policistovi. Cestou jsem volal záchranku. Nel se už trochu narovnala, ale stále si držela břicho. Když jsem došel k strážníkovi a začal jsem na něj mluvit, šoupl ke mně kolegu.

„Pane, potřebujeme do nemocnice mé přítelkyni něco je.“

„Dobře číslo na vás máme a tak se k výslechu dostavíte později.“ Zarazil jsem se. To je to tak vážný? Asi jo kývl jsem hlavou a zachytil trochu se kácející Nel. Vzal jsem jí do náruče a vyšel jsem před budovu. Ano, jak jsem tušil, byla to ta ulice, u které mě ty holky chytly. Tudíž jsem zaslal záchrance svou polohu a doufal, že tu budou brzy. Za chviličku se ozval hukot a před dům dorazila záchranka, z ní vyskákalo několik mužů a já doufal, že alespoň jeden mi bude rozumět. Hned se ke mně přitočili, naložili si Nel na vozík a dali jí do sanitky, kde jí asi začali hned ošetřovat. Mezitím mě ten chlapík zpovídal.

„Dobrý den. Co se tu prosím stalo, pane …?“

„Hiddleston.“

„Dobrá.“ Něco si zapsal a pak se na mě podíval trochu jiným pohledem.

„A co se tedy stalo.“

„Znenadání mou přítelkyni chytli asi křeče do břicha a začala malátnět. Víc nevím.“

„Dobře a co se tu dělo?“

„No mě zajaly nějaké malé holky a Nel to hodně vzalo, protože nevěděla co se mnou je.“

„Takže se dostala do silné stresové situace.“

„Ano.“

Než stihl říct něco dalšího, ze sanitky vystrčil hlavu jeden asi doktor a zavolal si toho muže přede mnou k sobě. Něco mu řekl. Trochu mu spadla hlava mezi ramena a pak se ke mně otočil a nevypadal nadšeně.

„Je pravdou, že vaše přítelkyně byla v jiném stavu?“

„Ano, je těhotná.“

„Byla, stresová situace vyvolaná u tak malého plodu může znamenat, že dojde k přirozenému potratu. Je mi to líto.“

V tu chvíli, i kdyby na mě hodil kámen tak by se nic nestalo. Byl jsem v šoku, ten malý už není malý. Už není, neexistuje. Jakoby kousek ze mě právě odpadl. Byl jsem šťastnej, ano nepřišlo to vhod, ale přišlo to a já se tomu nebránil, dokonce jsem se začal těšit na naše miminko a teď mi ho prostě vzaly ty holky, které si o sobě myslí Bůhví co. Po tvářích mi začaly kapat malé slzy a ten chlapík přede mnou mě poplácal po zádech. Nepomohlo to a slzy byly čím dál tím větší, a když jsem viděl Nel, jak vystoupila ze sanitky s černou bedýnkou v ruce, myslel jsem, že to se mnou sekne. Hned jakmile se na mě podívala, přišel jsem k ní a zabalil si jí do náruče. Plakala a vzlykala. Neustavičně se jí hrnuly slzy z očí a já jsem to chápal. Přišla o to, co se jí rodilo uvnitř těla. Zamilovala si to jako já. Ten malý uzlíček, který ani nebyl uzlíčkem, nás opustil.

Moje slzy padaly Nel do vlasů a stály jsme tam moc, moc dlouho a ani ten čas strávený na ulici ničemu nepomohl. Hladil jsem Nel po zádech. Snažil se o to, aby přestala vzlykat. Prsty se jí třásly, celá se třásla a plakala. Nešlo jí zastavit. Vzal jsem si od ní krabičku, aby jí neupustila, a dál jsem jí svíral ve svém náručí. Nevím, jak dlouho jsme tam byli, ale asi moc dlouho ne, protože mi na rameno někdo zaklepal. Otočil jsem jen hlavou, byl to ten strážník, se kterým jsem mluvil.

„Pane, jen bych vám rád oznámil, že všem zúčastněným bylo minimálně patnáct let a teď jsou odváženy na stanici, kde se budou řešit jejich přestupky. Poprosil bych vás, abyste prosím jeli s námi a doložili důkazy a informace.“

Dobře.“ Víc jsem mu na to nemohl říct, protože jsem jednoduše nemohl. Poklepal jsem na Nel a pomohl jí nasednou do auta.

Odvezli nás na stanici, kde jsme chvilku čekali v jedné místnosti. Za dveřmi vyslýchali přítomné slečny jednu po druhé. Pak došla řada na nás. Nel si odvedla nějaká ženská, která mi řekla, že je psycholožka a chvíli jí pohlídá, než mě vyslechnou. Tak jsem šel na řadu a posadil se do křesla.

„Pane Hiddlestone poprosím vás o to, abyste vypověděl, co se stalo.“

„Fůů. No vydal jsem se koupit mé Nel prstýnek, a když jsem vycházel z obchodního centra, snažil jsem se najít místo, kde bych nejlépe chytil taxi. Šel jsem a najednou ucítil tupou ránu do hlavy. Omdlel jsem a probudil se na židli pevně svázaný. Ty slečny pak mluvily o tom, že by rády něco vysvětlili mé přítelkyni, taky o tom že jsou nějaká armáda mých fanynek, že bych měl mít za přítelkyně je a ne jí. Pravděpodobně nějak daly vědět Nel a ta zavolala policii, netuším, co po ní chtěly. Když jste přišli i s ní tak už to dál víte.“

„A takže vy jste s těmi děvčaty dříve v kontaktu nebyl?“

„Ne, neznám je. Jsem herec z Anglie, nemohu znát každou mou fanynku.“

„Dobře moc děkuji naše psycholožka pravděpodobně již zjistila něco od vaší přítelkyně. Jen abyste věděl, všechny řekly stejný příběh jako vy. Jen kolik se jich účastnilo na vašem vyslýchání?“

„No, mluvila se mnou jen jedna a udeřila mě také jen jedna, ta blonďatá.“

„Ano, ta se taky přiznala ke všemu. Mám pocit, že to bude řešeno pokutou a to bude vše a samo sebou peněžním odškodněním pro vás.“

„Dobře je to vše? Prožil jsem hrozný den.“

„Vím, klidně můžete odejít, pokud bychom ještě něco potřebovali, ozveme se. Na shledanou.“

Zvedl jsem se z židle, a když jsem vyšel na chodbu, už tam čekala Nel. Neusmívala se, ale už neplakala. Byl jsem za to rád. Objal jsem jí kolem ramen a odjeli jsme taxíkem zpět k Nel domů.

 

Freyin pohled

 

Ráno jsme přišli k Nel a jejím rodičům. Počítali jsme s tím, že poletíme zpět sice až večer, ale chtěli jsme klukům ukázat město. Problém byl v tom, že tam nebyl Tom a Nel byla divná. Pak nám všem ukázala smsku, která jí přišla. Všechny to vyděsilo, ale Neljina mamka neváhala a volala policii. S tou pak Nel nasedla do auta a odjeli. Od té doby o nich nic nevíme. Teď sedíme v kuchyni s jejími rodiči, je po poledni a my obědváme. Nijak zvlášť si nepovídáme, už jen proto, že není moc co říct. Spíš všichni držíme smutek za Sof a bojíme se co je s Nel a Tomem.

Ticho prořízne zvuk klíče v zámku, v tu chvíli se Neljinina mamka okamžitě zvedne od stolu a běží ke dveřím přivítat svou holčičku. S Benem na to koukáme z kuchyně. Všichni se objímají a jsou živý a zdravý. Ale ani jeden z nich se netváří nijak šťastně. Co se to stalo. Všichni se vrátili do kuchyně a Nel s Tomem se usadili vedle sebe. Smutně na sebe pohlédli a pak Nel spustila.

„No předpokládám, že vás zajímá, co se stalo. Ve zkratce Toma unesla skupinka jeho fanynek a držely ho svázaného v nějaké budově. S policií jsme tam dorazili v čas a oni je zatkli. Odvezli je na stanici a tam nás vyslechli. Nakonec nás propustili a my jeli hned domů. A…“ Nic už neřekla, ale pravděpodobně chtěla. Zajímalo mě, co se stalo, ale Nel to evidentně nechtěla nijak rozvádět. Už nebylo co říct a tak se oba dva sbalili a všichni jsme odjeli zpět do Prahy. Kufry jsme nechali na letišti abychom se o ně nemuseli starat. Nakonec se nám při troše volného času povedlo kluky provést Prahou a tím co je na ní vlastně tak známé jako Karlův most, Orloj, Malá Strana, Vyšehrad, Petřín a taky několik uliček. Tomovi s Benem se prohlídka města moc líbila. Zpáteční cesta byla opravdu tichá. Nikdo z nás se v letadle moc nebavil, buď to spal anebo koukal z okna ven. Po příletu zpět do Londýna, jsem navrhla navštívit hospodu, jen tak. Zapadli jsme do té nejbližší a i přes moje protesty si Nel objednala pivo. Nebyla jsem nadšená, ale asi byla vážně hotová. Když už v sobě měla dvě tak začala být sdílnější a už se i usmívala.

"Víte, já mám pro vás další smutnou novinku." zamračila se a pokračovala.

 

"Dnes jak se stalo to, co se stalo, tak jsem přišla o dítě. Byla jsem tak vyděšená a měla jsem strach a tak mě chytli menší křeče do břicha a bylo to. Už nejsem těhotná už…“ zase nedořekla a propukla v pláč. Tom jí ihned vzal kolem ramen a utěšoval jí, mám pocit, že jsme toho v poslední době měli hodně. Z hospody jsme se všichni vrátili domů.

Komentáře

.

J. 29.06.2015
Jo a ještě jen tak ze zvědavosti...Kolik ti je ? :)

Re: .

Chane 04.07.2015
Napiš přesný důvod proč tě to zajímá a odpovím :) :)

Re: Re: .

J. 04.07.2015
Máš talent na psaní. :) Vážně. Tvoje povídky jsou takové...vcelku opravdové. (Na rozdíl od mých). A docela by mě překvapilo, kdyby ti bylo 13-14.(Jako mě)

Re: Re: Re: .

Chane 05.07.2015
:) Nejprve děkuji a dál je mi 17 teď, ale první dokončenou povídku jsem napsala když mi bylo 15 a to byla i první povídka na tomhle blogu. Jinak to že je to opravdové je to že je to dané tématem když si zadám téma o lidech kteří existují tak to musí být opravdové, když mám fantaskní téma tak mě nedrží žádné řetězy a to miluju takže moje další povídka bude pravděpodobně hódně smyšlená protože mi to chybí :) a jinak ráda bych si od tebe něco přečetla :)

Re: Re: Re: Re: .

J. 06.07.2015
www.janniesfantasy.blog.cz
Můj blog

.

J. 29.06.2015
Proč tolik smůly... :( Mohli by být šťastnější. A zase nádherné jako všechny předchozí kapitoly :)

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Fantazy Pavorem