Zpět do přítomnosti - 1. kapitola

„Konec dnes končíme, bylo to skvělé."

„Wohou." zakřičeli všichni kolem a hned sáhli po ručnících a pití. Byli hotový. Dnes to bylo opravdu náročné. Zkoušeli tanec na rychlejší hudbu.

„Peggy, tak co, už jsi někoho našla?" Ptala se trenérka jedné ze svých žaček, protože i když se snažila sebevíc, nemohla najít partnera.

„Zatím ne, ale snažím se." Omluvně se podívala na špičky bot, protože už to trvá měsíc.

„Zatím je to v pohodě, nechci tě tlačit, ale až budeme trénovat důvěru a ostatní kousky, bude to už potřeba. Zatím je to dobrý, že tancujeme spolu, ale ten partner bude potřeba."

„Já si někoho najdu. Určitě."

„Budu ti držet palce."

„Díky, snad to půjde." Usmála se na ni a i ona se vydala do šatny za ostatními. Pegg ještě chvilku zůstala v sále a zkoušela kroky, co se dnes naučila, ale pak ji vlastní kritika přemohla a prohlídla se v zrcadle. Má rezavé vlasy v loknách, hodně světlou pleť, které občas kazí krásu nějaká piha. Není nijak vysoká a deset centimetrů navíc by nikomu nevadilo. Tedy minimálně jí ne. A pak už se na sebe tuplem nerada dívá, není jednou z těch modelek, ty dva špíčky na břiše jen tak tak nejdou přehlédnout a ta stehna taky nic moc. 

Když za sebou uslyšela kroky, tak se okamžitě přestala prohlížet a otočila se. Stál tam Josh.

„Nekoukej tak na sebe holka, to ti na sebevědomí nepřidá. Nejsi tlustá a teď pojď, jdeme celá parta na pizzu, tak ať nám tam nechybíš." Usmála se na něj a odešla s ním ze sálu.

„No jo, ale ty máš partnerku na rozdíl ode mě."

„Ale ty někoho najdeš, neboj. Tak a teď konec sebelítosti. Stejně z nás tančíš nejlíp. Tak pojď." Už nic neřekl a Pegg se v šatně blesku rychle převlékla, aby na ni nečekali. 

Seděli u pizzy a bavili se o všem možném. Po chvilce to ale Peggy přestalo bavit a rozloučila se se všemi a i přes jejich námitky se vydala domů. Její byt nebyl daleko a u dveří ji vítal Artuš (pes). Skoro jí nadšením podrazil nohy a tak nezbývalo nic jiného než hodit tašku domů, vyměnit jí za vodítko a jít se s ním projít. Kousek od domu byl Central park, kde spolu buď běhali, nebo se jen procházeli. Dnes po tréninku byla vyšťavená, proto se za Artušem jen ploužila, vodítko dnes ani nebylo potřeba. Byla už tma a nikde nikdo, jen pár zaláskovaných párů které nijak neovlivňovali její unavenou náladu. Najednou zazvonil telefon.

„Prosím tady Peggy Wood."

„Dobrý den já jsem Aron Smith a volám kvůli vašemu inzerátu na tanečníka. Měl bych zájem se setkat."

„Oh to jsem ráda, mohl byste zítra?"

„Ano, odpoledne."

„V central parku?"

„Ve tři hodiny."

„Dobrá tak nashledanou."

„Nashle." Ukončila hovor a štěstím povyskočila. Skvěle konečně se někdo ozval. Pravda nebyl první, ale nikdo z předchozích neuspěl, nemohli by s ní tancovat. Byla tak natěšená, že už před Stark Tower to chtěla otočit zpátky domů, ale Artuš měl jiný názor. Rozeběhl se pryč z parku směrem k věži tyčící se nad New Yorkem. Pegg nezbylo nic jiného, než běžet za ním, protože volat na něj nemá smysl. Vyběhla z parku a viděla tu scenérii. Artuš se evidentně rozeběhl za člověkem na druhé straně silnice, ale zasekl se na ostrůvku mezi několika proudy silnice, a jelikož kolem jezdila auta, nevypadal na to, že by se odtamtud dostal sám. Proto zbývalo jen vykřiknout: „Zůstaň!!"

V tu chvíli se po ní ohlédl ten člověk na druhé straně, usmál se a vykřikl nazpět: „Dobře, já počkám." Nazpět volala. „Ne, to bylo na Artuše!!" A ukázala na psa uprostřed na ostrůvku. Muž se usmál a pak jen uviděla něco úžasného. Položil tašku, co měl v ruce na zem a rozeběhl se, skočil na jedno na druhé a na třetí auto a byl u Artuše. Toho vzal do náruče, jako kdyby to byla kočka a ne Samojed a přeběhl mezerou mezi auty až k Peggy.

„Tady, žádaný pes." položil ho před ní a ona se nezmohla na nic jiného než sbírat svou pusu ze země.

„Hrm ehm, slečno hodilo by se ho uvázat, abych tu neskákal po autech jako blázen." Jo v tu chvíli se probrala a sklonila se k Artušovi a přivázala ho. Když se narovnala, muž k ní natahoval ruku a jí při pohledu nahoru, protože byl kapánek vyšší než ona, konečně došlo, kdo to byl, ale nechtěla histerčit proto ruku přijala.

„Jsem Steve Rogers."

„Já jsem Peggy Wood, těší mě, kapitáne." A zasalutovala, měl to být pokus o vtip, ale přišlo jí, že se nevydařil.

„Peggy." Vyslovil zamyšleně a pak se otočil a zmizel. Nerozuměla tomu, ale neřešila to a vrátila se domů, kde padla unavená do postele.

Hned ráno musela do práce. Moc se jí tam nechtělo, ale je to vysněná práce, tak co? Cesta metrem nezabrala do knihovny moc dlouho. Hned, jak tam dorazila a otevřela, objevilo se tam několik lidí. Práce v knihovně je klidná, nijak náročná a zábavná. Může si číst, kolik knih chce. Popovídá si s lidmi, kteří se jen objeví a pak zase zmizí. Není to nijak stresové. Jakmile shodila kabelku z ramene, u pultu se objevila malá holčička, položila knížku a usmívala se.

„Ahoj, tak co je to dneska." Vzala Pegg knihu do ruky, byla to kniha o koních.

„O koních, ale jiná než minule." Odpověděla a dostala knihu.

„Tak za měsíc." Holčička mávla na rozloučenou, otočila se na patě a vyběhla ven. Peggy se posadila na židli a zkontrolovala celý systém. Pak její pohled padl na vozík s vrácenými knihami. Nezbývalo nic jiného než je vrátit na jejich místa. Vozík jel a ona vracela knihy do polic. Občas zazněl zvonek u pultu, který volal do práce, a proto vždy opustila vozík, aby mohla propůjčit další knihu. Vždy se pak vrátila k vozíku a pokračovala v práci. Asi kolem druhé jí přišla vystřídat Leila a ona mohla jít domů a pak na setkání s tím Aronem.

No rozhodla jsem se tyhle kraviny psát až na konec.

Je to tu první kapitola za námi a mě samosebou zajímá co na to říkáte :)

Chane