1.kapitola - Kde jen začít

Kde jen začít ?

1. Kapitola

Kdo jsem ?

Tak vítejte tedy u první kapitoly téhlo povídky

    Každému na potkání se nestane, to co se stalo právě mě. Popisuji příběh, který bych si ani nevymyslela, ale v hloubi duše po něm těžce toužila.

    Ze snu vám probudí cokoliv, ale podle mě nejhorší způsob je budík ta otravná malá věc na nočním stolku. Normální den, filologa. Každý den si přeji vzbudit se a vidět něco nového a starého a to se mi také poštěstilo. Nakonec jsem vstala a vypadla z ložnice nerada stelu a tak jsem to nechala ladem skladem. S nikým nežiju a tak to nikoho netrápí. Bylo zrovna 7:15 a já došla do koupelny. Tam se nikdy moc nezdržím jen culík, zuby a hned do kuchyně. Jelikož je snídaně nejdůležitější část dne tak jí samosebou nevynechám. Sedět u stolu mě nebaví, ale zakázala jsem si jíst u televize. A tak jsem si udělala toasty s čajem a pohodlně se udadila k raní knize, kterou čtu teprve od včera ale už jsem za čtvrtinou. Asi po deseti minutách jsem se dostala od snídaně a odhodlala jsem se jít oblíct a vyrazit na cestu do práce. Seběhnu schody abych pro sebe něco udělala, samozřejmě. Projdu chodbou a minu schránku s poštou a vyletím na ulici.

Tam byl hluk jako vždy, ještě jsem si na to prostě nezvykla. No jo velkoměsto. Cesta do práce obsahuje chuzi pěšky a cestu metrem, kdybych mohla jdu tu celou štrachu pěšky, ale to bych tam byla možná tak večer a mohla bych se vracet. Ale dneska je trochu divný den ujelo mi metro a to se snad nikdy nestalo. Nejsem ve své kůži. Když jsem došla do práce na katedru hned si mě odchytil rektor a povídá něco o tom že se u něj mám po obědě stavit a tak jsme jen přikývla a šla dál. Pak mě zastavilo několik kolegů a něž jsem došla ke skříňce bylo 10:00. Bílí plášť a rukavice k mé práci patřé a tak jsme se oblékla, ale marně jsem hledala nové neposkvrněné rukavice. Bohužel musela jsme si jít za kolegou jedny půjčit. Jelikož ten už pracoval na naší společné práci tak se se mnou musel vrátit a pak jsme šli zpět on k rozdělané práci a já teprve začít. teď mám v překladu a rozboru knihu, která vznikla skoro nedávno je to jedena z nejmladších památek na severskou mythologii. Pracuji na tom právě s kolegou Johnem. Je to milý chlapík, vtipný a komunikativní. No prostě celý den nezavře pusu. Kniha je docela tlustá a k mé smůle těžká takže s ní nejsem schopna volně pohybovat a musí mi pomáhat John. Nejsem na takouvou pomoc zvyklá a proto se úplně necítím. Je to nezvyk nechat si od někoho dělat to co by měl člověk zvládat sám. Jsem velmi samostatná. A když už nám john nosí knihu od stolu ke stolu tak já alespoň nosím kafe. V těch chvílích si nepříjdu jako vědec. Oběd přišel díky mému trochu pozdnímu příchodu velmi rychle. Po příchodu do jídelny jsem zjistila něco snad už od rána jasného. Dnes byl pro mě snad nejhorší den v historii. Jídelna byla narvaná studenty a tak by problém si i sednout. Všichni na mě zíraly jako na postavu z dějin. A na Johna také. Bylo to dost divné. A uvědomila jsem si že na obědě už vlastně nemám být, ale co se dalo dělat jíst musím. Tak jsme si přisedli ke dvěma trochu inteligentně vzhlížejícím studentum. Ti, ale skoro utekli nadšením. Myslím že to bude téma dne, nebo možná týdne. Sedět mezi studenty. Už si ani nepanamtuju jaké to je mnoho lidí odešlo po dokončení školy a tak nám tu zůstalo jen pár. Po obědě jsem šla do rektorovy kanceláře. Ten mě ihned pozval dál a já se posadila. Podíval se na mě zkoumavým pohledem jako by mě nikdy neviděl a pak se rozmluvil. “Slečno Digostine. Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu.” “Ano a co mě čeká pane Lillandsne.” “ Jak jste si jistě všimla v rozvrhu tak se studentům blíží období severské literatury, historie a všeho ohledně této oblasti. Takže dobrou zprávou jest to že vás v příštím štvrt roce šekají přednášky studentům. A ta špatná je že budete omezena v práci na rozbouru vaší soušasné knihy. Doufám že s tímto budoucím plínem souhlasíte a není vám to až tak proti srsti.” “ Ne pane ujišťuji vás že je vše v pořádku kdy to zašne ?” “Přednášky by měli začít příští týden to je tedy od 12.11. proto vám radím podívat se na rozpis pžednášek hodin a rozvrhů ať si v tom uděláte jasno, pořádek a vše připravíte.” “Děkuji pane a na shledanou.” “ Na shledanou Alice.” Vracím se do své “dílny” a kypím vztekem nesnáčím přednášky nechápu jak to předchozí přednášející mohli vydržet. Konešně jsem sama, protože John musel odejít a tak jsem tu jen já až do veřera. Práce mě baví  tak s tím nemám problém jsem dost silný outsider a asociál. A tak je vše v pohodě. ale štvou mě ty přednášky. Pracovala jsem dál asi až do 21:00. Pak jsem se rozhodla že je na šase práci opustit. Vrátila jsem se ke skříňce a uklidila plášť s rukavicemu, které pak musím vrítit Johnovi. Oblékla si boty, bundu a zamkla vše co zamknout šlo. Odešla jsem velmi rychle až kolem mě vál vítr. Když jsem došla k metru zjistila jsem že ho stihly uzavčít a tak nezbylo nic jiného než zavolat taxík. Ten tam by do deseti minut a já doma byla za dvacet. Řidič byl hodný a tak to moc nestálo a popovídala jsem si po dlouhé době s někým nezavislým či na něco zaměřeným.

Když jsem pak vešla do mrakodrapu byla ve schánce velká obálka. Vzala jsem si jí k sobě ale neotevřela jí. Donesla jsme jí do bytu a odhodila na stůl spolu s klíčema a telefonem. Večeře je pro mě prioritou po celém dni takže jsem si udělala salát a osmažila kuřecí řízek. Po tom co jsem asi půl hodiny večeřela a přijala asi sedm hovorů a textovek o tom co mě v pondělí čeká v práci jsem si sedla ke stolku u televize a zapnula PC. Kontrola e . mailů a facebooku mě nebaví ale bohužel vůči práci a přátelům je to nutnost. Takže jsem odpověděla na pár zpráv a pak otevřeůa Pages a zkoušela jsme napsat novou povídku na blog. Nešlo to nevím proč, ale byla jsem dnes celý den nějaká neklidná. Šla jsem do kuchyně udělat si šálek čaje a když jsem se vracela všimla jsem si bílé obálky ze chránky. Vzala jsem jí do druhé ruky a opět si sedla do tureckého sedu k televizi a počátači. Položila jsem jí vedle a znovu se zamyslela co napsat nic mě nenapadalo tak jsem si řekla že bych mohla udělat něco co po mě chtěl v práci šéf. 

Otevřela jsem znovu g-mail a našla mail z katedry. K mé smůle v něm stála zpráva o přednáškách které mě čekají v blízké době. A tak si musím něco připravit. Vlastně jsem nikdy něchtěla dělat ani učitele ani profesora a nakonec jsem do toho stejně namočená. Tentokrát mě čekala přednáška o bozích severu. To naštěstí není problém jelikož to mám teď denodenně v práci a také kvůli tomuto jsem zde také studovala a tak jsem se začala i trochu těšit. Mám tu přednášku příští týden asi pětkrát a je to pro všechny ročníky. Už se na to opravdu třesu. 

Těď se mi to, ale dělat nechtělo, proto mě znovu a teď již na dýl zaujala ta bílá obálka od neznámého pisatele.