Jak tě dostat aniž bys utekla ? - 14. kapitola (2/2)

12.03.2015 16:02

A tady tedy druhá půlka

14. kapitola (2/2)

18. beřzna 2013 pondělí

Tomův pohled

Z parku jsem se večer vrátil jak mokré kuře, ale pozitivní bylo, že jsem měl čistou hlavu a plán, jak vše urovnat. A nedůležitější byl můj cíl.

Doma jsem ze sebe shodil mokré oblečení a jen jsem ulehl do postele.

Od rána jsem se pak snažil mít úsměv na tváři. Včera jsem si vyčistil hlavu od vzteku, viny, starosti, strachu a unáhlených rozhodnutí. A rozhodl jsem se k tomu, že i kdyby Nel nechtěla, tak já se budu snažit ji mít. Protože moje láska k ní se nedá snad ani popsat. Plně jsem si to včera uvědomil při tom běhání. A budu se snažit tak dlouho, dokud nebude moje. A to zahrnuje mnohé. Například můj plán, který začíná tím, že se s ní vůbec musím dostat do kontaktu, pak se jí omluvím a vše jí vysvětlím. Dále k tomu přihodím malý dárek. Pozvu ji na rande, kde ji požádám o to, aby se mnou chodila, a aby mi neutekla. Takhle, když se nad tím zamyslím, to zní docela dobře. Horší asi bude provedení.

Byl jsem tak trochu více nadšen z toho, jak jsem si všechno naplánoval, proto jsem vynechal snídani a hned jsem se vrhl do auta plný energie. Miluju Nel a přeju si, aby byla se mnou. Zamířil jsem teda hned do divadla a tam jsem se ptal, zda někdo Nel neviděl. Nikdo jí zatím nepotkal, a tak jsem se odklidil do šatny, kde jsem se převlékl, a chtěl jsem se jít po Nel podívat. Chtěl jsem jí toho tolik říct. Bohužel mi cestu zastoupila Ann. Netvářila se nijak šťastně.

 

"Ahoj Ann, jak se máš?"

"Jo jde to, a jak se cítíš ty?"

"No mnohem lépe, než jsem se tu zprávu dozvěděl. A hele neviděla jsi Nel?"

"Jo mluvila jsem s ní, ta na tom tak dobře není."

"Chápu a říkala něco?"

"Jo, dává si celou situaci za vinu, měli byste si promluvit, jinak nám kostýmy budou zdobit slzy."

"Jak jako, že si to dává za vinu?"

"Jednoduše si myslí, že za to může ona. Za to co bylo v novinách, a taky má pocit že je husa hloupá, že v něco věřila. Ale když si promluvíte, myslím, že to bude fajn."

"Ok, jdu za ní."

Rozešel jsem se ke dveřím, ale další člověk mi překazil cestu za Nel a to byl Greg, který už nás hnal na jeviště, kde máme dnes zkoušet. Takže za Nel se půjdu podívat později.

 Jakmile jsem byl na jevišti jakoby všechny starosti zmizely a já se soustředil jen na výkon, u kterého jsem se snažil, aby byl dokonalý. Vše šlo jako po másle a má klaďaská role mi i docela šla. Jediné co mi bylo líto, tak to, že se Nel nepřišla podívat. Chtěl jsem jí tu vidět. Chtěl jsem jí tu mít.  Chyběl mi ten pohled do jejích nádherných očí, do těch modrých studánek, kde bych se nejraději utopil. Ty oči, které by se na mě usmívaly a její rty, které nechávaly prokouknout její bílé zuby v úsměvu. Nic z toho tu nesedělo a nekoukalo se mým směrem, ač jsem po tom hluboce toužil. Ucítil jsem malinkou slzu na tvíři, ale pak jsem se vrátil k hraní, které už muselo být skoro dokonalé. 

Po několika hodinách, když jsme už mohli odejít, naprosto zdrchaní prací, tak jsem šel až poslední s Gregem. A pustili jsme se do rozhovoru.

 

"Tak co, Tome jak se vede?"

"Ale jo, mám se docela dobře, jen je mi líto, že tu nebyla a nekoukala se na mě."

"To bude dobrý, dnes jsem s ní mluvil a z mého pohledu na tom není nijak nejlíp, asi by to nezvládla. Všechno hází na sebe, topí se v té situaci a je jí to moc líto. Lituji ji. Měli byste si promluvit."

"Já vím, už se na to od rána chystám. Rád bych s ní zase mluvil."

"Měla by být v dílně, tak tam za ní můžeš skočit."

"Jo půjdu hned."

Zamířil jsem tedy ke dveřím, ale lehce jsem zavadil o závěs a měl jsem pocit jakoby za ním někdo byl.

„Někdo je za závěsem.“

„Tome to je blbost.“

„Ne do někoho jsem vrazil, podíváme se, koukej.“

Chytil jsem závěs a odkryl jsem jej. Za ním stála Nel s očima otevřenýma dokořán a lehce červenými tvářemi.

„Tak si se nakonec přišla podívat?“

„No už to tak bude, bylo to krásné Gregu.“ Pak nastalo hrobové ticho, kdy jsme na sebe jen koukali, až to Greg prolomil.

„Nó tak já půjdu dělat svou práci, mějte se.“ Pak jakoby rychlostí blesku vyrazil pryč od nás a my se na sebe jen dívali.

„Tak ses nakonec přišla podívat?“

„No jo, ano, moc se mi to líbilo.“

„Jo to jsem rád.“ Vlastně jsem rád, že jí vůbec vidím, chtěl jsem si s ní promluvit, napadlo mě, že bych jí teda někam pozval.

„Jo no hele Tome já, já, já, se moc moc omlouvám, nechtěla jsem … .“ tak to mě odzbrojilo, cože, ona se mi vážně omlouvá. To ne. Otočila se zády ke mně a utekla mi. Vyběhl jsem za ní. Zmizela mi ale z dohledu, a tak jsem zaběhl do šatny a rychlostí blesku jsem ze sebe všechno shodil a oblékl jsem si normální oblečení. Věci jsem naházel na své místo a popadl jsem brašnu. Vyběhl jsem na ulici, ale nikde jsem neviděl její krásné modré vlasy. Tak mě napadlo, že šla na autobus, a tak jsem se rozeběhl přez přechod. Běžel jsem, protože jsem jí nechtěl ztratit, bylo to v tu chvíli jako pocit, že když jí nedoběhnu, už jí nikdy neuvidím. Běžel jsem a rozhlížel jsem se, kde by tak mohla být. Blížil jsem se k druhému přechodu a v hlavě mi běželo mnoho myšlenek. 

A pak jsem jí uviděl, vcházela na přechod, byla krásná i tak, jak byla mokrá. Pak jsem ale slyšel, jak někdo brzdí a už jsem jen viděl, jak padá na mokrou zem. V mé tváři se vystřídalo několik výrazů od bolestného až po ten vyděšený a mé pocity byli nepopsatelné, jako by ve mně právě všechno skončilo. Ano neznám jí dlouho, ale vím, že ona je ta pravá, a právě to vypadá, že mi utekla, ale naděje umírá poslední, a tak jsem se rozeběhl k místu, kde dopadla na zem. Viděl jsem, jak řidič vylezl a už volal sanitku. Pak jsem viděl Nel, krev jí netekla, ale nehýbala se. Nahnul jsem se nad ni a vzal jsem ji do náruče. A odnesl jsem jí na chodník, chytila mě kolem krku, ale pak už se nehýbala. Když řidič dotelefonoval, šel za mnou.

 

"Pane, moc se omlouvám, neviděl jsem vaší slečnu, pane Hiddlestone, já, panebože já jí srazil, ale už jsem zavolal záchranku."

"To je v pořádku, pane, buďte v klidu, nevypadá to, že by byla nějak vážně zraněná, ona jen má teď trochu nervy z toho, co je v novinách, víte?"

"Jo jo, četl jsem to, ale musím říct, pane Hiddlestone, že věřím, že je to ta pravá a já jsem Vám jí srazil, pane bože."

"Pane, uklidněte se, nemám Vám to za zlé, co se stalo, stalo se. Mrtvá není, tak to bude v pořádku, věřím tomu." Za tu dobu, co jsme mluvili, přijela sanitka a Nel naložili na nosítka a já jsem si sedl k ní dozadu a pán trochu otřesen odjel. V sanitce se mě ptali, co se stalo, tak jsem jim to všechno řekl. Teda ne všechno, jen to tak jí ten muž srazil. Už v sanitce jí vyšetřili a potvrdili, že jí nic není, že je jen v šoku z toho, co všechno se stalo. V nemocnici ji odvezly na pokoj a řekli mi, že tak za dvě hodiny by se měla probrat. Nechali mě tam s ní. Musel jsem podepsat několik papírů, ale to je vedlejší. Seděl jsem na židli vedle její postele. Hladil jsem jí po vlasech a nic jsem neříkal. Byl jsem moc rád, že je celá, a že se jí nic nestalo.

 

<->

 

Bylo kolem šesté hodiny, když Nel začala pomalu otvírat očka. Nejprve je otevřela jen trochu a pak úplně, rozhlížela se kolem sebe. Pak zavadila pohledem i o mě a chtěla se posadit. Taky řekla něco, čemu jsem tak úplně nerozuměl. Ale položil jsem jí ruku na břicho na znamení, aby ještě ležela. Přikývla a lehla si zpět.

 

"Ahoj Tome, co dělám v nemocnici?"

"Nic, jen tě srazilo auto a ty jsi omdlela, odvezli tě do nemocnice, já jsem jim pověděl, co se stalo a oni tě vyšetřili. Nic ti není jen se sem za chvilku příjde podívat lékař, zda jsi v pořádku a můžeš jít domů."

"A jak dlouho jsem tu byla?"

"Sedím tu tak dvě hodiny, dýl ne."

"Ty tu u mě sedíš? Jsi moc hodný, děkuju. Volal jsi někomu, nebo ne?"

"Na holky číslo nemám, takže ty nic nevědí a nikomu jinému jsem také nevolal."

"To je dobře, děkuju ti moc. A jak jsem se dostala z té silnice?"

"No jak jsi mi utekla, tak jsem se vydal za tebou a běžel jsem, a když jsem doběhl k tomu přechodu, slyšel jsem jen brzdy a tupou ránu. Zvedl jsem tě ze silnice a ten řidič, co tě srazil, volal sanitku."

"Já moc, moc ti děkuju Tome."

"Vůbec mi neděkuj."

 

Pak vešel doktor a něco s Nel řešil a kontroloval ji.

"Pane Hiddlestone, vaše přítelkyně je v pořádku, můžete si ji odvést domů." S těmito slovy odešel a Nel, která už seděla na posteli, se jevil tázavý pohled.

"Přítelkyně?"

"No ano, doufal jsem, že budeme mít čas to probrat, ale kdybych neřekl, že k sobě patříme, nepustili by mě s tebou a já tě nechtěl opustit. Tak pojď, probereme to jinde."

"Dobře."

"A Tome moc děkuju, že jsi se o mě postaral."

 

Pak jsme šli mlčky až k zastávce autobusu. Nastoupili jsme na linku která jela k divadlu. Cestou si nebylo kam sednout, proto jsme s Nel stáli a já měl tu čest ji držet. U divadla jsme nastoupili do mého auta.

 

"Hoď mě domů prosím."

"Nel, já jsem tě chtěl pozvat na večeři. Mohu?"

"Tome já bych se radši šla prospat."

"Dobře nebudu na tebe tlačit, ale měl bych jednu prosbu."

"Dobře můžeš žádat cokoliv."

"Mohla bys prosím spát dnes u mě? Já když jsi mluvila o tom, že spíš na gauči, tak prostě nevím, nechci, abys musela spát takhle špatně. Jen pro tebe chci to nejlepší, takže prosím přespíš dnes u mě? Já budu spát na gauči a ty v mé posteli. To je jediné oč žádám, protože je mi blbý nechat tě po úrazu spát na gauči."

"Tome, je mi to blbý zabírat ti postel, ale je pravda, že jsem říkala, že můžeš žádat cokoli, tohle jsem nečekala, ale budiž. Tak jedeme k tobě."

"Děkuju." Už jsem to pak nekomentoval, vím, že to asi působí divně, ale prostě nechci, aby spala na gauči. Odjel jsem tedy až k mému bytu. Auto jsem zaparkoval jako obvykle o dvě ulice vedle. Otevřel jsem Nel dveře, aby mohla vystoupit. 

"Proč parkuješ tady?"

"Proto, kdyby náhodou někdo zjistil, jaké mám auto a sledoval ho, tak abych ho nezavedl hned před dveře."

"Chytré. Asi to není jednoduché být tak slavný, že?"

"Ne, není, ale člověk si časem zvykne a navíc jsem si tohle zvolil a toužil jsem po tom být slavným hercem. A jsem jen člověk, musím snášet i ty méně příjemné věci."

"Chápu, třeba střeštěné fanynky." Ukázala na sebe a pak se usmála.

"Já mám své fanoušky moc rád a navíc ty nejsi tak ztřeštěná jako jiné. Jsou i horší, ale ty ses zatím dostala nejdál."

"Tak to jsem dobrá, že?"

"Jsi dokonalá." Trochu se začervenala a sklopila hlavu. Už jsme stáli před mým bytem a já jsem odemykal dveře. Pak jsem jí pozval dál a nechal ji, si odložit kabelku. Mezitím co ona tak nějak procházela můj byt a z jednotlivých místností se ozývalo "WOW" a "Ach" nebo " Jé to bych taky chtěla", tak jsem připravoval čaj. Bylo něco kolem sedmé, když jsem si sedal k čaji a čekal, až Nel přijde do kuchyně. Po chvilce se vrátila, ale co měla na hlavě. Mou Lokiovskou helmu. Je z prvního Thora, mohl jsem si ji nechat na památku.

"Nel, ty jsi mi lezla do ložnice?"

"Né, já nejsem Nel, já jsem žena severského boha chaosu a neplechy, poklekni přede mnou.“ Zamračila se a ukázala na zem. S úsměvem jsem si klekl na jedno koleno a za ruku jsem si ji přitáhl k sobě. Sladce jsem se na ní usmál a ona na mě koukala ze shora.

"Vaše božstvo, měl bych na Vás prosbu, zda to není moc troufalé, opusťte svého boha neplechy a zůstaňte se mnou zde na Midgárdu, jako má přítelkyně. Prosím nenechávejte mě bez Vás, jsem zamilován do vašich krásných očí a do vaší milé duše. Když mě opustíte, zhroutím se jako domeček z karet." Dokončil jsem svou řeč a psíma očima jsem ji pozoroval. Vypadala trochu překvapeně, ale nakonec si klekla na jedno koleno přede mě, stále jsem držel její ruku. Ona se lehce uklonila a pak se na mě podívala s tím nejkrásnějším a nejsladším úsměvem, který jsem kdy viděl.

"Je to pro mě velice těžké, ale kvůli Vám, Thomasi Williame Hiddlestone, opustím svého manžela a zůstanu s Vámi na věky na Midgardu. A budu jen Vaše." V tu chvíli se mi na hrudi rozlil pocit naprosté agónie slasti. Byl jsem jako v sedmém nebi. Jako kdyby všechny dílky do sebe zapadly. Vstal jsem a políbil Nel na klouby. Ta se zvedla také ze země a dala mi pusu na tvář. Už si jí nikdy neumyji. Koukal jsem jí do očí a držel jsem jí za pas, přitiskl jsem si jí k sobě. A jen tak jsme stáli. Mlčeli jsme, ale naše oči mluvili za nás. Pak mě ale napadlo, zda bychom si neměli náhodou promluvit o těch novinách. Vím, že by se to už nemělo vytahovat, ale od teď to takhle bude napořád. Tak chci, aby si z toho nic nedělala. Pustil jsem jí a nechal jí, aby se posadila ke stolu. Pořád měla tu helmu, ale byla v ní tak roztomilá. Měl jsem nutkání vědět, jak by vypadala jen v té helmě, ale myšlenky jsem hned zahnal a radši jsem se posadil. Hned na to jsem se zvedl, protože jsem zapomněl dát na stůl sušenky. Vytáhl jsem je tedy ze špajzu a položil je na stůl. Nel se ještě více rozzářili oči.

"Jů ty máš sušenky k čaji, to je prostě nádhera." Pak se ale začervenala.

"Promiň, Tome, jen já mám občas rychlejší a spontánnější reakce."

"To vůbec nevadí, líbí se mi to."

" No,  já jen doufám, že se se ti to bude líbit i za dýl."

"To je to, o čem jsem vlastně s tebou chtěl mluvit, pokud by ti to teda nevadilo."

"A o čem přesně?"

"O těch novinách."

"Jo, máš pravdu, já o tom chtěla taky mluvit. Jestli teda mohu první."

"Určitě, řekni, co máš na srdci."

"Dobře, já jsem se vlastně bála se ti vůbec podívat do očí, připadalo mi, že je to moje vina, že jsem s tebou v novinách, přišlo mi to, jako bych tě tam ztrapňovala, bála jsem se, že se mnou už nebudeš chtít mluvit, myslela jsem si, že ti to ublížilo."

"Nel, nic z toho si nemysli, je pravda, že oni si nedaj pokoj, budou nás sledovat. Pokud ti to bude vadit, můžeme jim poskytnout rozhovor, a pak by nás eventuelně mohli sledovat méně, ale jakmile se někde objevíme, tak po nás půjdou. Je mi líto, že ses cítila tak špatně. Ale věř, že já jsem si vytýkal, že jsem tě nechal dát do novin tím, že jsem tě vzal do Zoo. Myslel jsem, že mě za to nebudeš mít ráda a ještě k tomu ten článek, no hrůza. Jak o tobě mohli psát něco tak hrozného. Je pravda, že se na mě dříve lepily ty tipi ženských, o kterých tam psali, ale ty taková nejsi, jsi ta třetí možnost."

"Dobře, tak si to nebudeme navzájem vyčítat, smíříme se s tím, že když budeme spolu, budeme v novinách. Ty jsi zvyklej a já si taky zvyknu, stejně kecaj, jako vždy."

"Jsem rád, že to bereš takhle. Takže všechno v pohodě?"

"Jo, jsme pár a ať si kdo chce, co chce, říká." 

Pak jsem vstal a vzal jsem Nel za ruku, abych si jí přitáhl do obětí. 

"Jsem moc rád, že to dopadlo takhle a ne rozchodem." Zamumlal jsem jí do vlasů. Ona jen přikývla. Bylo to krásné ji objímat. Byla taková malá a hebká, měkoučká a roztomilá. Pak ale někdo zaklepal a zrušil mou chvilku s Nel. Trochu jsem zabručel a pustil jsem Nel, která zůstala stát a já šel otevřít. Za dveřmi stáli oba moji rodiče. Málem jsem z nich dostal infarkt.

"Ahoj mami, tati. Kde se tu berete?"

"Broučku, četli jsem noviny, a tak jsme si řekli, že tě utěšíme a dáme si pozor, aby se na tebe už žádné špatné ženy nevěšely." 

"To si myslí tvá matka, já zastávám názor, že si dokážeš dobře vybrat sám."

"Aha a co kdybyste přišli jindy, nechci vaši návštěvu odmítat, ale teď mám práci."

"Neboj, my tu nebudeme dlouho, jen si s tebou dáme večeři a zase půjdeme."

"Mami, já ... ."

"Ne, ne, nebudeš mi odmlouvat, Tome. Přišli jsme ti pomoct od té zlatokopky."

Už jsem nestihl nic říct, protože matka se mi nacpala do bytu a táta se jen plácl do čela a následoval jí. Vyšel jsem tedy za nimi a to, co jsem viděl, se mi vážně nelíbilo. Nel seděla na židli tvář schovanou v rukách a matku stojící u ní. A nemlčela, bohužel.

 

"Drahá dámo, zda si myslíte že budete mého syna obírat o peníze, tak to se šeredně pletete, ještě se postarám o to, aby vás vykopnul. Nesnesu, abych v rodině měla zlatokopku." Táta už začal zasahovat, tak, že mamku chytil a snažil se o to, aby mlčela já jsem se vrhnul k Nel, abych jí uklidnil.

Zvedl jsem jí ze židle a přivinul si jí do obětí.

"Neljinko, neplakej prosím, já tě miluju a mamce to hned vysvětlíme. Jen prosím neplač. Zvedla ke mně uslzené oči a pokusila se o úsměv. Pořád měla na hlavě tu helmu.

Postavila se vedle mě. Chvilku postávala, mezitím co jsem naléval čaj a rodiče usedali ke stolu. Matka na ní koukala pohrdavě a táta koukal přísně na mamku.

Pak jsem se posadil ke stolu a Nel si sedla vedle mě.

 

"Dobrý den, pane a paní Hiddleston." Zkusila začít konverzaci.

Matka jí ignorovala.

"Rád Vás poznávám, slečno." Otec se choval, jako bych mu představoval Nel, alespoň on.

"Jsem Nelja Weneter, pane."

 Mé jméno je James Norman Hiddleston, ale navrhuji tykání, ne?"

"Dobře."

"Jamesi, jak se opovažuješ jí tykat."

"Matko, tedy dovol, abych ti objasnil celou situaci. Tady Nel je naší novou návrhářkou v divadle, šije velmi krásné kostýmy. Přijela sem až z České republiky se svými dvěma kamarádkami. Jakmile jsem ji poprvé uviděl, byl jsem očarován jejím chováním i krásou. Proto jsem ji pozval na schůzku, a jelikož se první vydařila, tak jsem požádal o druhou. A to jsem ji vzal právě do té ZOO, kde nás bohužel nafotili bez našeho vědomí a uveřejnili k tomu ten hanebný článek. Já Nel nepovažuji za zlatokopku ani šílenou fanynku, ale za tu pravou. Nel je milá, hodná, odvážná a upřímná. Nechi ji ztratit jen kvůli novinám."

"A co dělá u tebe v bytě takhle pozdě večer, když jste měli teprve 2 schůzky? Nechcete mi snad říct, že už spolu bydlíte."

"Ne matko Nel dnes srazilo auto, tak jsem ji vzal do nemocnice, odkud jsem ji odvezl ke mě na čaj. Nechtěl jsem, aby šla k sobě domů hned po úrazu, protože jelikož se nedávno přistěhovala, ještě nemá na pořádné vybavení bytu a spí na gauči. Jen jsem chtěl, aby se vyspala pohodlněji."

"Takže mi říkáš, že má práci, vlastní byt a je dokonalá?"

"Ano. Mám Nel moc rád."

"Dobře synu. Uznávám tvé argumenty a slečně Nel se tedy tímto omlouvám.

"Děkuji Vám. A chápu, že chcete pro vašeho syna jen to nejlepší."

"Děkuji za pochopení děvče."

"Takže už je to v pohodě Diano?"

"Ano věřím Tomovi, že teď už vybral dobře." 

"No, my vás už asi nebudeme rušit." Táta vstal ze židle a měl se k odchodu, já i Nel jsme se také postavili a mamka mě objala. Pak objala i Nel a s tátou odešli. Jakmile zabouchli dveře tak jsem si oddechnul.

"Slušná zkouška našeho vztahu, ale myslím, že přišla trochu brzo." Podotkla Nel a vzala si sušenku.

"Tohle jsem vážně nečekal, moc se za matku omlouvám."

"To je v pohodě, chápu, že o tebe měla starost."

"Měla, ale trochu přehnanou."

"Možná, ale už bych to nechala plavat. Co večeře, zvu tě na pizzu."

"Ne já tě zvu na burger."

"To chceš abych přibrala?"

"Mohla bys, po tom úrazu jsi nějaká bledá."

"Tak dobře, ale zvu já."

"Hej, to neplatí, já zval na burger."

"Platí a teď pojď, mám hlad."

Vzal jsem teda Nel za ruku a odešli jsme k autu.

 

<->

 

Po večeři, velmi zdravé večeři, v King Burgeru jsem Nel na její přání hodil k ní do bytu a doprovodil jsem jí až ke dveřím. Ona si uvnitř vzala pár věcí a jeli jsme ke mně, protože to slíbila. U mě doma už jsme byli oba značně unavení a navíc nás zítra čekala práce. Tak jsem ji nechal v ložnici, ať se převleče a sám jsem se převlékl v koupelně. Pak jsem se na chvilku posadil k televizi a zkouknul jsem the Big Bang Theory. Asi v polovině se otevřeli dveře od ložnice a v nich stála Nel. Měla na sobě overalové pyžamo a přišla až ke mě. Já jsem na sobě měl jen tepláky, přiznám nečekal jsem že se ještě dnes objeví.

"Můžu se dívat s tebou?"

"Jasně, proč ne?"

 

Posadila se na gauč vedle mě, no vedle mě, kousek, asi metr ode mě. Měla nohy v tureckém sedu. Koukali jsme tedy na seriál a po chvilce jsem na své kůži cítil její vlasy. Podíval jsem se na ní a ona se za tu dobu stihla nenápadně přišoupat až ke mně a teď si položila hlavu na mé rameno. Byl jsem rád a využil jsem situace, kdy jsem jí mohl dát ruku kolem pasu. Trochu se narovnala, ale pak se uvolnila. Držel jsem jí u sebe skoro tak, aby mi neutekla. Bylo to fajn mít jí u sebe. Měla hlavu na mém rameni a já jsem cítil, jak jí hlava těžkne. Když pak seriál skončil, už spala, proto jsem se jí pokusil vzít do náruče a odnést do ložnice tak, aby se neprobudila. Povedlo se mi to. Položi jsem jí na jednu polovinua a už jsem byl na odchodu ke gauči.

Komentáře

Jo jo :)

Chane 17.03.2015
Moc děkuji za přečtení a ano také souhlasím v několika věcech s Elíz a udělala bych je jinak ale problém je že už mám další kapitoly a tak by se to blbě přepisovalo a pak by mi to tam třeba nesedělo, jinak děkuji za připomínky to s matkou jsem opravila zbytek dohromady nijak nedám, snad bude další kapitola co nejdříve sama netuším.
A vy dvě netuším co tušítě ale nerada bych Vás zklamala tak radši nic netuště

Veri&Ann

Ann&Veri 16.03.2015
Tak tohle je už druhá kapitola, která se stala obětí našeho společného předčítání (t.j. nejvíc si pamatujeme vlastní výbuchy smíchu, když jsem přečetla něco komplet blbě :DD)
Kapitola byla pěkná a napínavá, ale v některých ohledech bychom asi souhlasily s Elíz.
Jsme samozřejmě rády, že se zase dali do kupy, ale už tušíme nějakou další zápletku :D

:(

Elíz 13.03.2015
Dneska jsem celý den měla pochmurnou náladu a nic se mi nedařilo, a proto mi nová kapitola udělala moc velkou radost :) ale i přes moje nadšení a toho, že velmi nerada někoho kritizuju ti to sem musím napsat. První věc která mě zaskočila byla to, že ji srazilo auto a nic se jí nestalo. Kdyby jsi jí nechala aspoň naštípnuté žebro nebo malý otřes mozku, ale ona neměla ani škrábnutí, a tak mi celá ta scéna přišla zbytečná :/ . Potom jsem se hodně pozastavila v této části:
"Matko, dovol, abych ti celou situaci vysvětlil." Pak jsem začal mluvit.
"Matko, tedy dovol, abych ti objasnil celou situaci....
Zkrátka matko-dovol-abych-ti. Kdyby to řekl jenom jednou ničemu by to nevadilo, ale ti jsi to zopakovala a to hned 2x za sebou. Nakonec mi neseděla ta scéna s Tomovou matkou. V jednu chvíli ji prakticky nenáviděla a v druhé se jí omlouvala. Neříkám, že to tak nemůže být, ale ten obrat byl na mě prostě moc rychlý a vypadalo to jako by ti tam odstavec chyběl. Omlouvám se, nechci být kritická. Samozřejmě nezmiňuji věci co se mi líbili, protože to bych se upsala a, doufám, že si to nebereš moc k srdci já to nemyslím zle :) . Ještě jednou se ti omlouvám za svou kritiku a děkuji za novou kapitolu. Snad mě nezačneš nesnášet, protože se cítím hrozně, ale nerada lžu nebo něco tajím, snad to pochopíš :/

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Fantazy Pavorem