Tak jo moc se omlouvám za tu proluku, ale nemám dobrou výmluvu jen to že to mé BETĚ trvalo déle, takže se nemůžete zlobit. Ještě jednou se omlouvým a tady je slibovaná kapitola :) + je to rozdělené protože mi opět trochu ujela ruka tak je to na dvě poloviny aby se to lépe četlo :)

14. kapitola (1/2)

18. března 2013 pondělí

Nel pohled

Probrala jsem se až ráno, voda na čaj už v hrnci dávno nebyla, protože se vypařila a já jsem na sobě měla už dost zmačkané oblečení a na tváři jsem měla slané stopy po slzách. Posadila jsem se na gauči a zamyslela jsem se nad dnešním dnem, musím jít do práce, kde bude Tom, asi bych se mu měla omluvit a říct mu, že ukončím vztah, který pravděpodobně ani nezačal. Nechtěla jsem, ale bude to pro nás oba lepší. Vstala jsem z gauče a odešla jsem se do ložnice převléci. Neměla jsem na nic náladu, proto jsem si vzala jen modré legíny a k nim černé tílko a na něj svetr s velkými oky. Do vlasů jsem hodila jen šedou mašli. Odešla jsem do koupelny, kde jak by řekla Freya, jsem si napravila fasádu a učesala jsem vlasy, které jsem nechala volně splývat. 

Neměla jsem náladu ani moc snídat, proto jsem si udělala jen kakao a vypila jsem ho posazená na lince. Stále jsem přemýšlela o tom, co bych Tomovi asi tak měla říct. Nic mě nenapadalo, a tak jsem umyla hrnek a vzala jsem si černou nezdobenou kabelku, do které padly věci jako vždy - klíče telefon a peněženka. Vyšla jsem před byt, zamkla jsem ho a odešla jsem do práce.

<.>

Vystoupila jsem z autobusu a došla jsem do divadla. Na tváři jsem neměla ani úsměv, ale ani nijak ztrápený výraz, jen jsem se netvářila vesele. Ruce jsem měla v rukávech svetru a pomalu jsem procházela dveřmi. Na recepci jsem se jako vždy nahlásila skoro bez jediného nepotřebného slova a cítila jsem na sobě pohrdavý pohled té ženy. Vyhrklo mi pár slz, a tak jsem se pokusila rychle odebrat do kostymérny. Neměla jsem náladu na lidi a jejich pohrdavé, a nebo litující pohledy. Šla jsem tedy chodbou a jen stroze jsem zdravila. Šla jsem i kolem šatny, kde jsem zahlédla Toma, jak se chystá na zkoušku. Bavil se tam s několika kolegy, nevím o čem, ale nevšiml si mě, snad. Ztratila jsem veškerou odvahu jít za ním a poprosit ho, zda si můžeme promluvit. Šla jsem dál a rychle jsem zapadla k šicím stojům. Za pár dní musím mít vše hotové, protože bude generálka a pak premiéra. Posadila jsem se tedy ke stolu a nahlédla jsem do mých papírů, kolik mi toho ještě zbývá, nebylo toho moc, jen nějaké dodělávky.

Pustila jsem se tedy do práce na posledních dvou kostýmech a nechtěla jsem vědět o světě. Nechtěla jsem, aby sem dnes kdokoliv chodil.

Nevyšlo to, protože někdo zaklepal. Modlila jsem se, aby to nebyl Tom. Nechtěla jsem ho vidět, bála jsem se.

Naštěstí to byl jen Greg. Vešel dovnitř.

"Ale ty naše sluníčko, proč jsi dnes jak šedá myška? To kvůli tomu včerejšku?"

"Četl jsi ty noviny."

"Promiň, ale tyhle noviny čte celý Londýn."

"Hmm."

"Ale noták, není to tak zlé, pokud tedy skutečně nejsi zlatokopka."

Jakmile to řekl, spustili se mi slzy.

"Ale ne, to jsem nechtěl, promiň." Přešel ke mně, vzal mě kolem ramen a chlácholivě se mnou kolíbal.

"To jsem nechtěl, aby jsi nám tu plakala. Chci jen samé usměvavé tváře. Nesmíš si to tak brát, já věřím tomu, že jsi ta třetí možnost a to nová přítelkyně. Věří tomu celé divadlo. Nenech se vykolejit médii."

"Když mě je líto, co jsem Tomovi udělala."

"A co jsi mu udělala?"

"Ztrapnila jsem ho v novinách. Teď tam má fotku se mnou, to jsem nechtěla, nechtěla jsem mu ublížit tak, že by kvůli mně měl nějakou špatnou pověst."

"Neboj se to mít nebude. Hele to bude v pohodě, za chvíli se na to zapomene, ale měli byste si promluvit. Jinak se to nevyřeší."

"Ale já se bojím s ním mluvit."

"Proč?"

"Určitě je na mě naštvaný."

"Ujišťuji tě, že není. Tak jo, seber se trochu a s úsměvem do práce. Všichni tě tu podporujeme, buď v klidu."

Usmál se na mě a pak odešel. Utřela jsem si slzy a pustila se zpět do práce. 

Šila jsem jeden poslední kostým a na další jsem musela přidat doplňky. Snažila jsem se soustředit pouze na práci a n nic jiného, proto jsem přeslechla zaklepání a vyděsila mě ruka na mém rameni. 

"Ahoj. Nel, nechtěla by ses jít podívat na zkoušku?"

"Díky za pozvání, ale nemyslím si, že je dobrý nápad tam chodit."

"Ale noták, to kvůli Tomovi?"

"Vážně ty noviny čtou všichni. Jo nechci tam jít kvůli Tomovi."

"Ale když se budeš před problémem skrývat, tak ho nevyřešíš."

"Já to vyřeším, jen potřebuji chvilku času. Prostě to byl trochu šok, číst o sobě v novinách, a navíc si připadám jako husa hloupá, co věřila ve vztah s někým tak slavným."

"Ale nejsi husa hloupá, myslím, že konečně Tom nebude sám. Dlouho nikoho neměl, tedy od vztahu s Nicol, ale to ti poví sám, když bude chtít. Byl z toho tenkrát dost zničenej, snažili jsme se mu někoho najít, ale nefungovalo nic. Ano vyšel si s ní, ale vždy na ní našel nějakou vadu, kterou nám pak hodiny osvětloval. Ale teď neřekl nic, jen byl úplně happy. Tedy do toho vydání novin v neděli. Teď je jak klubíčko neštěstí, sedí a byl problém s ním vůbec mluvit, cítí se hrozně. Měli byste si promluvit. Oboum by to pomohlo."

"Asi by nám to pomohlo. Slibuji, že zítra si s ním promluvím."

"Dobře. "

Zvedla se, nahodila veselý úsměv a odešla. Když byla pryč, tak jsem se pustila do zdobení druhého kostýmu. O chvíli později, když jsem přišívala menší stříbrnou brož, tak se na chodbě nejprve ozvaly kroky a hned vzápětí bylo slyšet i hlasy, smích, radost a zábava. Pousmála jsem se nad jejich momentální bezstarostností a došila jsem brož. Pak jsem odložila jehlu i nit. Přešla jsem k zavřeným dveřím. Přiložila jsem ucho, ale na chodbě už se nic neozývalo. Nedalo mi to a rozhodla jsem na zkoušku jen nakouknout. Pomalu jsem tedy otevřela dveře a rozhlédla jsem se  na obě strany, zda tam skutečně nikdo není. Pak jsem potichu vyšla na chodbu a dveře jsem za sebou zavřela. Odbočila jsem doleva a pak doprava a zastavila jsem se u dveří, které byli jako jediné otevřené do hlediště. Stála jsem za nimi schovaná a chvilku jsem jen poslouchala. Pak mi to nedalo a nakoukla jsem. Napadlo mě schovat se za závěs u dveří, a tak jsem i učinila a pozorovala jsem dění na jevišti. Už se tam stavěli první herci a zkoušeli se první dialogy, ostatní postávali pod jevištěm a poslouchali. Stála jsem za závěsem vlastně jen z důvodu, aby mě nikdo neviděl. Ani Ann, rozhodně ne Greg, protože mám pracovat, a už vůbec ne Tom, kterého bych mohla vykolejit a pohnojit mu to ještě tady.

Pak už se začalo opravdu hrát a oni se tam střídali, promlouvaly a mně, ač jsem tu chtěla být jen chvilku, ten nápad tak zaujal, že jsem se odvážila zasednout do poslední řady. Užívala jsem si představení, nápad se mi moc líbil a ještě víc to podání. Bylo to dokonalé. Všichni se chovali tak přesvědčivě a Tom byl prostě dokonalý. Hrál klaďase a vůbec nepůsubil nijak jinak, než měl. Prostě dokonalý herecký výkon, jako kdybych mohla říct něco jiného. Nejvíce se mi asi na hercích líbilo to přesvědčení, to uvěření v tu roli a hlavně to, že všichni koukali do imaginárních diváků. Prostě dokonalé. Nevím ani jak dlouho jsem tam seděla a ani jak dlouhá byla ta zkouška, prostě jsem jen zasněně pozorovala hru. Pak mě ale menší ruch hodil zpět do reality, a to když už všichni balili a měli se k odchodu ze scény. Trochu jsem zazmatkovala zvedla jsem se a chtěla jsem odejít, když jsem ale slyšela, že se poměrně rychle blíží a nechtěla jsem být viděna, tak jsem se schovala za ten závěs, abych nebyla vidět. Pak jsem slyšela kroky a hlasy procházet kolem mě. Pak byla menší pomlka a poslední dva hlasy, které jsem slyšla byli až moc známé jeden byl Greg a druhým byl Tom. Nevím, o čem se bavili, ale Tom nezněl nijak šťastně. Jak se přibližovali, tak někdo zavadil o můj závěs a já jak jsem se lekla. Tak jsem se zakymácela, že jsem málem spadla. To ale neproběhlo bez povšimnutí. To už jsem rozhovor slyšela.

„Někdo je za závěsem.“

„Tome to je blbost.“

„Ne do někoho jsem vrazil, podíváme se, koukej.“

Pak už jsem viděla jeho štíhlé dlouhé prsty chytající můj závěs, a pak už jsem mu koukala do očí a cítila se vážně trapně.

„Tak si se nakonec přišla podívat?“

„No už to tak bude, bylo to krásně Gregu.“ Pak jsme chvilku mlčeli a trapné ticho by se dalo krájet. Nakonec ho překonal Greg.

„Nó tak já půjdu dělat svou práci, mějte se.“ Pak jakoby rychlostí blesku vyrazil pryč od nás a my se na sebe jen dívaly.

„Tak ses nakonec přišla podívat?“

„No jo, ano, moc se mi to líbilo.“

„Jo to jsem rád.“

„Jo no hele Tome já, já, já, se moc moc omlouvám, nechtěla jsem … .“

Větu jsem nedokončila, protože už u prvního já mi tekly slzy po tváři a u posleního slova jsem se plně rozplakala a nenapadlo mě nic jiného, než utéct. Proto jsem se otočila na podpatku a utekla jsem do dílny, kde jsem posbírala své věci a odešla jsem z divadla. 

Já husa hloupá, jak jsem si jen mohla myslet, že by mi to s ním mohlo klapat. Rozhlédla jsem se a pršelo, padaly velké kapky, které alespoň trochu kryly můj pláč. Přešla jsem ulici a mířila jsem k autobusové zastávce. Moc jsem kvůli těm hloupým slzám neviděla na cestu. Slyšela jsem jen své kroky v dešti, jen to jak má noha dopadala na zem a voda se kolem ní roztříštila. Vnímala jsem jen kroky ostatních lidí. Mé modré vlasy mokrem ztmavly. Vše jsem viděla rozmazaně a byla jsem zoufalá, nechtěla jsem tu více být, nechtěla jsem už nikomu přidělávat potíže. Poté jsem došla k dalšímu přechodu. Má noha mířila na první bílý pruh. V tu chvíli mě napadla říkanka z dětství „ Kdo šlape na bílí, má kluka v posteli, kdo na bílí nešlape, kluka v posteli nenajde“ trochu jsem se nad tím usmála a došlápla jsem na bílý pruh a povzdychla si. Pak jsem otočila hlavou na stranu, abych se koukla, zda nic nejede, ale bylo už trochu pozdě. Slyšela jsem pištění klaksonu a nemilostné úpění brzd. Pak jsem ucítila tlak a lehkou bolest na pravém boku a to, jak ztrácím půdu pod nohama, jak padám do vody na silnici a ta lehce obalí mé tělo jejími kapkami. Poslední, co jsem uviděla, byli dva starostlivé obličeje a jedny ruce, které se ke mně natahovaly. Pak se mé oči nemilosrdně zavřely a mé ruce udělaly jediný pohyb a to, že se zachytily jediné pevné věci v okolí. Nevím, co to bylo, protože už jsem byla mimo.