Freyin pohled

Jsem opravdu šťastná, a musím říct, že jsem takhle šťastná dlouho nebyla. Nejen, že mám skvělou práci a přátelé, ale i Bena. Umí mě překvapit a věřím, že mě má upřímně rád, ale nejsem si jistá jak to s námi teď je. Nel a Tom v tom mají jasno. Jenže oni si to mezi sebou vyříkali, zatímco já s Benem pořád stojím na jednom místě. Jak to asi vidí Ben? Tak jo, začínám být směšná, musím na to jinak. Chodíme spolu ven i do práce což se dá považovat jako dobrý začátek vztahu. Dále je ke mně pozorný a milý, takže mu asi taky nejsem ukradená. Ale do opravdového vztahu je to přece jen o trochu dál. Asi bychom si měli promluvit nebo tak něco. Jsem sice šťastná i teď, ale získat tuhle jistotu by nemuselo být špatné.

To byly myšlenky, které mi běhaly hlavou při snídani. Dnes si Sof přivstala, aby mi nachystala narozeninovou snídani. Je moc hodná.

„Tak co myslíš, bude pro tebe mít Ben dárek?“

„Nevím. Myslíš, že si pamatuje, kdy mám narozeniny.“

„Určitě jo. No, a kdyby ne tak já mám.“ 

„Ale Sof to jsi nemusela, nemáš zbytečně utrácet.“

„Já neutrácela.“ Sklopila pohled a pousmála se.  „Podívej se dovnitř.“ Postavila přede mě krásně zabalenou krabičku. Opatrně jsem si jí vzala do ruky a roztrhla balicí papír. Byl zelený se zlatým zdobením. Uvnitř byla modrá sametová krabička, a když jsem jí otevřela, nestíhala jsem žasnout. Uvnitř byl stočený stříbrný náramek s přívěsky malých písmenek, která tvořily mé jméno. Byl to krásný dárek. Vytáhla jsem ho z krabičky a připnula si ho na ruku. Když jsem pohnula rukou a on se zatřepotal, utekla mi po tváři zbloudilá slza štěstí. Vstala jsem a objala Sof, která nedočkavě číhala na mou reakci.

„Sof, je nádherný, moc ti za něj děkuju.“

„Vůbec není zač.“

Pak jsem jí pustila a odběhla jsem do pokoje, kde jsem schovávala dárek já pro ni. Měla jsem ho ve skříni pod mými věcmi. Ale když jsem přišla do kuchyně, Sof nikde nebyla. Málem jsem dostala infarkt, jak jsem se lekla, ale pak jsem ode dveří slyšela její smích a vydala jsem se tím směrem. Ve dveřích stála Nel, která měla dvě stejné dárkové tašky a vedle ní se o futra opíral Tom s rukama v kapsách.

„Ahojky“

„Zdravím Freyo.“ Kývl na mě Tom.

„Ahoj, tak co? Jak se cítíš o rok starší?“

„Ty si nikdy nedáš pokoj, že Nel?“

„Znáš mě ne?“ Spiklenecky na mě mrkla.

„Jo, jo, znám. Až moc dobře. Chcete jít dál?“

„Ne jen jsme se stavili vám popřát k narozeninám. Musíme do práce.“

Podala mi ruku, popřála mi a dala mi jednu s tašek. To samé opakovala se Sof. Tom pak vytáhl ruce z kapes a taky nám popřál, při tom nám každé do ruky vtiskl krabičku a přidal pusu na tvář. Nel nás obě objala a mě při tom pošeptala do ucha, že se mám těšit, až zítra nebo někdy tento týden zajdeme na oběd. Trochu mě to překvapilo, ale nechala jsem to být. Když mě pustila, Tom si jí chytil okolo pasu a společně odešli. Podívala jsem se na Sof, ale ta už zkoumala, co jí Nel dala. Pozornost mi začala věnovat, až když zjistila, že se na ni dívám.

„Sof, doufám, že se ti můj dárek bude líbit.“ Řekla jsem a podala jí krabici, která v mých rukou už trochu těžkla a tak jsem si lehce oddychla, když jsem jí uvolnila ze sevření. Sof se na ni zářně podívala a odešla do obýváku. Chtěla jsem jít hned za ní, když mě někdo chytil za ruku. Poznala jsem, že je to Ben. Potěšeně jsem se usmála a otočila se na něj. Zářil radostí z toho, že mě vidí. Přitáhl si mě a jeho rty se ihned přitiskly na mé.

„Krásné ráno, zlato.“

„Krásné. Ráda tě vidím.“

„Přeju ti všechno nejlepší k narozeninám.“

„Díky, chvilku počkej, já si vezmu věci a pojedeme.“

„Klid, nemusíš spěchat.“

To už jsem se vymotávala z jeho sevření a mířila jsem do kuchyně, kde seděla Sof u stolu a prohlížela si svůj dárek.

„Jsou úžasné, Freyo, moc ti za ně děkuji.“ Sof koukala na svou novou figurku do sbírky hrdinů.

„Jsem ráda, že jsi ráda.“

„Už jdeš?“

„Jo, musím do práce, uvidíme se večer, kdyby něco, zavolám ti.“

„Dobře, měj se hezky.“

„Ahoj.“

Vzala jsem kabelku, která mi visela na židli, a vrátila jsem se ke dveřím, ve kterých se o futra opíral Ben stejně jako předtím Tom. Obula jsem si polobotky, popadla klíče z věšáku a zabouchla za sebou.

„Připravená?“

„Na co?“

„Na další den v práci.“

„Zamilovala jsem si svou práci, ráda tam chodím.“

„Kvůli práci, nebo je tam něco víc?“

„No občas se tam objeví takovej černovlasej, vysokej chlápek, ale jinak mě má práce dost baví.“

„Aha, tak bacha abych na toho chlápka nezačal žárlit.“ 

Usmál se a omotal mi majetnicky ruku okolo pasu. Otevřel nám dveře ven z domu, a venku téměř na chodníku stála jen tak zaparkovaná krásná motorka.

„Říkal jsem si, že když máš ty narozeniny tak bych tě mohl svézt na mé druhé největší lásce. Co ty na to?“

„Kdo je ta první?“

„No nevím, nevím, ale mám pocit, že je to ten Hobbit přede mnou.“

„Héj, za to mě poneseš do práce.“

„Není problém, ale teď si vem helmu, kdybych tě náhodou upustil, až tě ponesu.“

Vzala jsem si od něj helmu a to by nebyl Ben, aby mi jí nezapnul. Pak se posadil na místo řidiče a mně podal ruku, abych mohla taky nastoupit. Když jsem si sedla, zjistila jsem, že je to docela pohodlné, na to jak lidé většinou říkají opak. Kožené sedátko bylo velice měkké. Když jsem si dostatečně užila měkkost sedadla, tak jsem omotala ruce kolem Benova pasu a svou tvář jsem mu přitiskla na záda. Když pak Ben nastartoval, ozval se zvuk podobný potlesku, prostě nádhera, nic hrčivého jen ladné zaburácení motorových válců. Rozjeli jsme se, zařadili do provozu a začali kličkovat mezi ostatními auty. Byla to úžasná jízda, ve větru mi vlály mé rozpuštěné vlasy a ruce, které jsem měla omotané kolem Benova pasu, byly štěstím bez sebe. Cítila jsem snad každý jeho břišní sval a byl to super pocit. 

Když jsme dojeli na dnešní místo natáčení, Ben zaparkoval motorku, pomohl mi sesednout bez úhony a vzal si ode mě helmu. S úsměvem se na mě podíval a já ho následovala dovnitř. Daleko jsem ale nedošla, protože mě náhle chytil do náruče a nesl dál. Snažila jsem se ho donutit, aby mě pustil, ale snaha marná, Ben byl neústupný. Došli jsme tímto způsobem až ke všem ostatním co tam postávali a Martin se na nás s úsměvem podíval.

„To už jste se vzali, že jí neseš?“

„Ne, vyhrožovala, že jestli jí budu říkat Hobbit, tak jí budu nosit do práce, no a mě to nedalo a tak jsem tu a nesu si svou malou Hobbitku.“

„Ok.“ ozval se Paul a začal vykládat něco o scénách, které se musí dnes natočit. Byla to celkem nuda, jelikož má práce byla starat se o pohodlí herců a rejži. 

V jedné menší přestávce, pro oddechnutí, si Paul opět svolal všechny k sobě a začal divným proslovem

„Tak, jak všichni dobře víme, přivítali jsme tady mezi námi nedávno novou sílu a tou není nikdo jiný než Freya Whitlock, a proto bych jí dnes rád popřál k jejím narozeninám. Mohu říct číslo?“ podíval se na mě. A já mu s úsměvem kývla. „Dnes je naší Freye 25 let.“ Na to všichni začali tleskat. Lehce jsem se s úsměvem uklonila a Paul mluvil dál.

„No a jako dárek jsem se rozhodl Freye věnovat volný večer s Benem, ti dva se dali dohromady a my to víme i kdyby to oni nechtěli.“ Na to se rozchechtal a rukou naznačil, že můžeme jít. Pousmála jsem se na zářícího Bena, kterému v oku hrála malá jiskra určitě něco chystal, ale co? Nic mě nenapadalo, tedy až na jednu věc po, které jsem sice toužila, ale nechtěla jsem to uspěchat. Měla jsem z toho i trochu strach, sice by to nebylo poprvé, ale přece jen je pravda, že jsem si to s Benem trochu vysnila a bojím se, že se mé sny nenaplní a já budu zklamaná, což bych nechtěla hlavně kvůli Benovi. Ale v tu chvíli to bylo stejně jedno. Ben mě čapl za ruku a trochu svižněji mě odtáhl ke své motorce, u které mi mlčky podal helmu a pak mě posadil před sebe. Nastartoval a vyjeli jsme do odpoledního Londýna. Kličkovali jsme mezi černými taxíky a dalšími auty než jsme zastavili u Benova bytu.

Ben mě sundal z motorky, sebral mi helmu a už otvíral dveře od přistaveného taxi. Nasedla jsem a slušně pozdravila řidiče, který se jen usmíval. Ben se posadil vedle mě a už jak dovíral dveře tak se taxi řadilo do provozu. Pravda je, že jsem ani nepostřehla, kde a kdy se tam to taxi objevilo. Všechno se událo tak rychle, že to musel mít určitě naplánovaný. 

Seděli jsme tiše, Ben byl potichu a jen se usmíval, řidič seděl potichu, soustředil se na jízdu a taky se usmíval, já jsem seděla s trochu znepokojeným úsměvem a pobrukovala si písničku, abych nebyla nervózní. Koukala jsem z okénka a snažila se odhadnout, kam to míříme. Taxi zastavilo u Temže, kde kotvili takové ty lodě. Ben vystoupil a vcuku letu jsem měla otevřené dveře choval se ke mě jak k Britské královně, kterou samosebou nejsem, i když jsem o rok zestárla, stále se jí neblížím. Stoupla jsem si na chodník a čekala na Bena, který mluvil k taxikáři, pak se na mě hned otočil a popadl mě za ruku. Štrádovali jsme si to po jednom molu k lodi, která zdá se čekala na nás. Ben galantně skočil na její palubu a natáhl se pro mě. Bývala bych taky skočila, ale nebyla možnost, protože jsem skončila v jeho náručí, zase. Už to začíná být divné. Pak mě postavil a v tu chvíli se k nám přitočil asi číšník a vedl nás na příď kde stál stoleček, na němž bylo prostřeno k jídlu. Posadili jsme se s Benem vedle sebe a ten asi číšník nám donesl moc dobré šampňaské. Pili jsme a pozorovali naší cestu, protože loď samozřejmě nestála, ale plavila se s námi po Temži. Bylo hezké vidět vše z řeky, Ben mi popisoval cestu a nadšeně mluvil o budovách a o místech, které jsme míjeli. O chvilku později nám na stůl postupně servírovali čtyřchodové menu, mimochodem asi to nejdražší, které jsem kdy jedla, jím a budu jíst. Bylo to výborné, a jelikož porce nebyli nijak hutné, necítila jsem se přecpaně.

Jízda pomalu končila a my jsme zakotvili u úplně jiného mola, tentokrát jsem byla rychlejší a na pevninu jsem skočila sama. Ben mě počastoval jen trochu starostlivým úsměvem. Zase se naše ruce propojily a Ben mě vedl, do nějakého parku. Po několika odbočkách na obě strany, jsme se dostali na rozlehlejší trávník, kde sedělo mnoho párů na dekách a vypadalo to, že na něco čekají a opravdu o chvilku později jsem si všimla velkého plátna postaveného na konci travnaté plochy, kde běžely první filmové reklamy. Ben odněkud vytáhl deku, netuším, kde jí vzal a roztáhl jí na velmi pěkném místě, kde bylo vidět na film ale na nás tolik ne takže šance, že by nás někdo otravoval se dost snížili. Koukali jsme na film z roku 2011, Friends with benefits. Kdysi jsem tento film už viděla, ale fakt, že jsem měla hlavu položenou na Benově rameni a naše ruce byly spojeny v mém klíně, na mě působilo a film se zdál mnohem hezčí, než jak jsem si ho pamatovala.

Když promítání skončilo, byla už tma. A já si z toho světla filmu musela přiviknout na tmu což mi minutku trvalo. Ben mezitím nějakým zázrakem schoval deku, opět bůhvíkam, a teď jsme stáli uprostřed parku naproti sobě v obětí, které mi Ben věnoval. Byla to nádhera ho objímat, milovala jsem to. Miluju jeho. Cítím k němu důvěru a náklonnost, ne jako k rodině, ale jinou, tu lásku k muži, kterou by měla cítit každá, vždy když se podívá na svého přítele nebo manžela. A já to cítím, vždy když se na Bena podívám. Ano měla jsem v minulosti několik vztahů, ale ty nebyli jako tento, celé hodiny jsme si povídaly, buď po telefonu nebo na procházce, rozuměl si i se Sof a to pro mě bylo důležité. Ano miluju ho a nikdy asi nepřestanu, je zvláštní, že z té platonické lásky v Čechách se vyklubalo toto, pravda povrchně jsem doufala v to, že až nastoupím do práce, tak se s ním uvidím, pozdravím ho a on mi padne kolem krku. V hloubi duše jsem věděla, že to není možné a stačilo mi doufat v to, že se budeme zdravit. A teď tu s ním stojím v parku a on mě pevně svírá ve svém ochranitelském objetí. 

Pustil mě a podíval se mi do očí. Omotal mi ruku kolem mého pasu a vydali jsme se zase pryč z parku, bohužel jinou cestou, takže jsem opět nevěděla, kam míříme.

Vedl mě několika uličkami Londýna, až jsme dorazili do pověstné Bakerstreet, která se sice ve skutečnosti jmenuje jinak, ale Arthur Conan Doyle si vybral tuto ulici pro svého Sherlocka. Mířili jsme k jedněm dveřím, které vypadali jako vchod do domu paní Hudsonové. Ben zaklepal a otevřela mu nějaká starší paní, která nás pustila dovnitř a Ben mě zavedl dál. Ocitli jsme se v muzeu Sherlocka Holmese. Bylo tam křeslo, knihy, koutek Arthura a spousty dalších kulis ze seriálu. Všechno jsme postupně prošli, pravda asi jsem Bena trochu zahlcovala otázkami a občas vypadal už trochu zoufale a myslím, že si v duchu říkal, že mě sem neměl brát. Ale líbilo se mi to, taková soukromá prohlídka se soukromým průvodcem.

Rozloučili jsme se s tou milou paní a před domem už zase čekalo černé taxi, do kterého jsme se posadily a ono nás provezlo nočním Londýnem. Zářil a ukazoval nám svůj noční život. Pomalu ale jistě jsme se blížily zpět k Benovu bytu. Taxi zastavilo a my vystoupili. Ben mě vedl k němu do bytu, kde jsme se posadili na gauč a povídali si. Po chvilce už jsme však jen mlčeli a mazlili se.