Ahoj nic moc nepovím jen to že přináším novou kapitolu :)

17. kapitola

7. května 2013 úterý

Benův pohled

Dnes máme odjíždět na tu pracovní cestu. Věci už mám sbalené a zrovna dopíjím ranní čaj. Musím říct, že se tam moc těším, protože tam budu několik dní jen sám s Freyou. Hrnek jsem uklidil, malou cestovní tašku jsem si hodil přes rameno, stáhl jsem z věšáku klíčky od auta a jdu hledat, kam jsem ho zaparkoval. Jelikož s ním moc nejezdím tak ho vždy zaparkuju a pak na něj zapomenu. Chvilku to vypadalo jako bych se ztratil, ale hned jak jsem vešel do vedlejší ulice tak jsem ho našel. Do kufru jsem položil tašku a usedl za volant. Popojel jsem kousek k Freyinému bytu, slíbil jsem jí, že jí vezmu s sebou, aby se s těmi taškami nemusela tahat autobusem. Zazvonil jsem a Sof mě pustila dovnitř, když jsem pak klepal na jejich dveře tak mi znovu otevřela Sof.

„Ahoj Sofii. Je Freya nachystaná?“

„Jo už od rána tady pobíhá a je hrozně nervózní. Měl bys jí srovnat.“ Na to se zvonivě zasmála a houkla do bytu. „Freyo, už jsi oblečená? Je tu Ben!“

„Jo jsem, ale ať minutku počká.“

Sof po mě hodila zvláštní pohled.

„ Pojď dál. Dáš si čaj.“ V tom jsem byl posazen ke stolu a skoro hned přede mnou stál hrnek s čajem a sušenkami. Sof se posadila naproti mě a čekala stejně jako já. O chvilku později se v kuchyni objevila Freya v kytičkovaných šatech a černých polobotkách. Na jednom rameni jí vysela taška s věcmi a na druhém měla tašku s počítačem. Usmívala se tak krásně.

„Ahoj Bene už můžeme jet.“ Pak přišla blíž ke mně a vlepila mi pusu na tvář.

„Ahoj Freyo, moc ti to sluší. Jasně jen dopiji čas a můžeme jet.“ Kývla v odpovědi a odešla do kuchyně. Dopil jsem čaj a rozloučil se Sof. Slíbil jsem jí, že se o Freyu postarám. Pak jsem se vydal do chodby, kde na mě čekala. Sof se s Freyou taky rozloučila. Chvilku se o něčem bavily, ale netuším, co říkaly, česky neumím. Když se objaly tak jsem Freye vzal tašky, vyšel jsem na chodbu a zaklepal na Toma Freya se hned objevila vedle mě. Otevřel Tom a z bytu bylo slyšet Nelijino volání.

„Brouku, kdo je to?“

„Je to Ben.“

„Ahoj Bene, tak co. Jedete?“

„Ano už odjíždíme, můžete tedy občas dohlídnout na Sof aby se jí nic nepřihodilo?“

„Jo, vždyť jsme dohodnutý. Tak si to užijte.“ To už Nel dobíhala ke dveřím, aby se taky rozloučila. Oba nás objala a s Freyou si ještě o něčem povídaly. Jen jsem mávnul a odešel jsem dát Freye věci do auta. A abych si zkrátil čekání tak jsem se opřel o dveře spolujezdce a kouknul se do mailu. Snad se nic nezměnilo. Po chvilce se mi kolem pasu omotaly drobné ručky. Odtrhl jsem oči od telefonu a přitáhl si Freyu k polibku. Byl jemný, sladký a láskyplný. Když jsme se odtrhli tak jsem jí otevřel dveře a ona mohla nastoupit, potom jsem se posadil na místo řidiče. Nel si něco psala do telefonu a já se zařadil do provozu. Mířili jsme na letiště, kde byl sraz. Po chvilce odložila telefon a podívala se na mě.

„Promiň, jen jsem musela napsat mamce.“

„Jsem rád, že jedeme spolu.“

„No to já jsem ráda, že jsi ochoten mě svézt.“

„Ale prosím tě, to je přece samozřejmost. Nerad bych, abys jela sama nebo s někým jiným.“

„Žárlil bys?“

„Ani nevíš jak. A bál bych se o tebe.“

„Ale že by můj Sherlock našel city?“

„No jo už to tak bude.“

Sladce se na mě usmála a pak už jsme toho moc nenamluvili.

Cestou jsme se stavili na svačině a pak jsme jeli přímo na letiště, kde už čekal skoro celý tým. Vypadalo to jako by Freya znervózněla. Zaparkoval jsem ale než jsme vystoupili, musel jsem se zeptat.

„Freyo, děje se něco?“

„Ne nic, jen si nejsem jistá. Ale to neřeš.“

„No to ne, řekni.“

„Jak je to s námi dvěma?“

„No, máme mezi sebou vztah.“

„No právě, máme vztah. Jsem za to moc ráda, jen se bojím, aby si o mně nemysleli, že tě chci jen, protože jsi slavný.“

„Bojíš se, protože jsme si neřekli, že spolu chodíme a máš strach, že tě ostatní odsoudí.“

„Asi ano.“

„Dobrá tak… chtěla bys se mnou chodit?“

„Jo, jo chtěla.“ A koutky úst jí vylítly hned do úsměvu.

„Dobrá, tak … tak jo. Už jsi klidnější.“

„Nevím, uvidíme.“

„Noták neboj, nikdo tě soudit nebude. Vždyť tě znají.“

„Dobře.“

Vystoupil jsem z auta a šel vyndat tašky z kufru. Freya se mi pokusila své tašky vzít, ale nenechám jí to přeci tahat, že? Zamířili jsme tedy k našemu týmu, který už čekal.

„Tak co vy naše hrdličky.“ Zvolal Paul. Freya se začervenala.

„Tak co Bene, máš své herecké schopnosti? A ty Freyo, máš své skvělé umění dělat kafe? Páč jestli ne tak vás tu nechci ani vidět.“ Rozesmál se. A kývnul nám k minibusu, s nímž jsme měli cestovat. Podal jsem naše tašky řidiči, jen počítače jsem nám vzal do autobusu, kde jsem nechal Freyu sedět u okénka, ač jsem miloval výhled ven, chtěl jsem si užívat výhled na její krásnou tvář. Pak se náš autobus vydal na plánovanou cestu.

Neljin pohled

Hned jak Ben s Freyou odešli, zaklepala jsem na Sofiiny dveře a ona mi v mžiku otevřela. Chtěla jsem se ujistit, zda je všechno v pořádku a jestli něco nepotřebuje. Pak jsem jí pozvala k nám večer na večeři. Přijala a pak odešla do práce. Já se vrátila k Tomovi, ale hned jsem se musela odklidit na záchod. Stala se nemilá věc, začala jsem zvracet celou snídani a bylo mi hrozně. O chvilku později jsem za dveřmi zaslechla Tomův starostlivý hlas. Vypakovala jsem ho s tím, že mi dnes není dobře a ať mě v práci omluví. Naléhal, že tu zůstane se mnou. Ale nechtěla jsem, proto odešel. Hned jak za ním klaply dveře, umyla jsem se a z koupelny jsem si šla pro telefon, kde mám kalendář a došlo mi, že jsem to měla dostat, ale nestalo se a já v návalu citů k Tomovi a svému štěstí jsem to ani nepostřehla.

Pak mě napadl ten děsivý scénář, co když jsem těhotná. V tu chvíli jsem dostala hrozný strach, že jsem byla tak nezodpovědná a nechala se zbouchnout. No, alespoň vím kým. Nejhorší na tom bylo, že to budu Tomovi muset říct, a on určitě ještě nechce mít děti, chce kariéru, pro kterou tak tvrdě pracuje a já mu donesu dítě. Navíc si každý bude myslet, že jsem se jím nechala zbouchnout schválně, jen proto že chci jeho bohatství. To ale není pravda já ani dítě nechci, bojím se, že jsem na něj ještě moc mladá, že se o toho drobečka nezvládnu postarat, co budu sakra dělat. Z očí mi začaly téct slzy a pomalu jsem se v breku posadila na zem. Brečela jsem a nevěděla si rady, co mám dělat.

Pak mě napadla jediná věc. Zvedl jsem se a oblíkla se, pak jsem si vyhledala nejbližší lékárnu a vydala se tam. Koupila jsem si těhotenský test, a když jsem čekala na výsledek, bylo to nejhorších deset minut v mém životě. Seděla jsem v koupelně na vaně a zase se mi dělalo nevolno. Pak jsem seděla na kraji postele a kousala si nehty, byť jsem to nikdy nedělala, ale teď jsme byla tak nervózní. Když zazvonila minutka, lekla jsem se, že je Tom už doma. Když jsem se podívala na těhotenský test tak jsem ztuhla v pohybu a upustila ho na zem, pak jsem se složila na postel a začala jsem brečet tak jako nikdy v životě. Test byl pozitivní. Ležela jsem tam celé dopoledne, až mi to nedalo a hledal jsem nejbližší gynekologickou ordinaci.

Ukázalo se, že není tak daleko, proto jsem na sebe hodila něco nenápadného a šla jsem na autobus, který mě dovezl skoro před budovu, do které jsem musela jít, ale bála jsem se co mi řekne. Vešla jsem do dveří a nikdo v čekárně nebyl, v tu chvíli mi utekl zadržovaný dech. Ale byla jsem ráda, hned jsem zaklepala na dveře od ordinace a otevřela mi velice milá sestřička. Vysvětlila jsem jí svůj problém a ona jen chápavě přikyvovala, pak mě pozvala dál. Posadila jsem se tam na židli a o chvilku později dorazila doktorka, která po mně chtěla znát základní údaje. Hned u mého jména se zarazila.

„Byla jste v novinách, že?“

„Vy taky čtete noviny?“

„Čte je celý Londýn, slečno.“

„Tak ano, byla jsem tam.“

„S Tomem Hiddlestonem, jako jeho přítelkyně, že?“

„Ano potkali jsme se v divadle.“

„Takže je pravda, že už není volný.“

„Ano, je to pravda.“

„Takže to potenciální dítě je jeho?“

„Ano.“ Usmála se na mě a pak chtěl další informace. Nakonec mě vyšetřila a zbývalo se jen dozvědět, jak to dopadlo.

„Tak, jak?“

„Slečno Weneter musím vám oznámit, že jste skutečně těhotná. Gratuluji. Stavte se tu za 3 týdny, pokud by bylo něco v nepořádku tak i dříve. Pokusím se Vám být oporou. Asi to teď nebudete mít lehké.“

„Mockrát vám děkuji. Ale jen pro jistotu, kdybych chtěla potrat, bylo by to ještě vůbec možné.“

„No nevím, zda je vhodné na to myslet, mám pocit, že vy to zvládnete. Ale máte týden na to se rozhodnout. Pak už by potrat opravdu možný nebyl. Jen se prosím rozhodněte správně.“

„Pokusím se.“ Pak jsem se zvedla a odešla. Vrátila jsem se do bytu, kde jsem skončila na gauči se zmrzlinou v ruce. Koukala jsem na něco, co jsem ani nevnímala, přemýšlela jsem nad tím, co se to za posledních pár měsíců stalo. Přestěhovala jsem se do Anglie, zamilovala se do herce a teď sedím na gauči, zbouchnutá a nevím co dělat. Jo, slušný shrnutí. Když už mě nudilo se užírat, šla jsem připravovat večeři. Nakrájela jsem zeleninu a při porcování masa jsem se lehce řízla do prstu, ale nic to nebylo.

Večer přišel Tom a já pořád stála u plotny. Zezadu kolem mě omotal ruce, položil si hlavu na moje rameno a zavrněl mi do ucha.

„Hmm, jak se měla má princezna. Už je ti líp?“

„Jo, mnohem, pozvala jsem Sof na večeři. Nevadí?“

„Ne vůbec, budu rád.“ Usmál se na mě a políbil mě na krk, pak pokračoval k uchu a odhrnul mi vlasy, otočila jsem k němu obličej a své rty přitiskla na ty jeho. Byl to krásný polibek. Pak mě pustil a odešel do ložnice. Když vyšel, odešel ze dveří a nechal je otevřené, vrátil se Sof a já jsem připravovala jídlo na talíře.

Seděli jsme u stolu a já se chystala si s Tomem po večeři promluvit, ale Sof nevypadala na to, že by se jí chtělo pryč, nedivím se jí a vlastně jsem byla ráda, že tu je že tu novinu mohu odkládat i když bych neměla, ale chci, aby se s tím srovnal nejdřív Tom a pak ostatní. Nakonec jsem jedli zmrzlinu a Sof nám vyprávěla co se děje u ní v práci. Bylo to zajímavé, ale mě užíral stres a asi to na mně bylo vidět. Sof se zvedla na toaletu, v tu chvíli jsem to už nevydržela a vyhrkla jsem.

„Tome, já mám pro tebe novinu.“

„Oh, já pro tebe taky.“

„Tak začni.“ Využila jsem oddálení.

„No budu muset na 6 měsíců do Ameriky, na natáčení filmu.“ Na to se usmál, ale mě ztvrdl úsměv na tváři, vypadala jsem jak mrtvola v tu chvíli.

„Nel, já … to je dobrá zpráva … netušil jsem že … budeš reagovat takhle.“

„To nevadí…“ vyrazila jsem ze sebe. „… já měla jsem asi začít já … no totiž … já jsem tak trochu … těhotná.“ V tu chvíli se na Tomově tváři vystřídalo snad tisíc výrazů, od nechápavého, přes zoufalý až po naštvaný a já se začala trochu bát. Pak začal křičet otázky.

„Jak? Kdy? Proč? Vypadal zoufale, asi nevěděl, co má dělat.

Tomův pohled

„No pamatuješ na tu noc v divadle. Jak jsem tam musela zůstat dél a ty jsi mě chtěl hlídat. To jak jsme si to rozdali na podlaze, na jevišti …“

„Nemusíš pokračovat, já vím. Takže jsem si nedal pozor, já idiot.“ Zařval jsem. Byl jsem zoufalý, netušil jsem, co mám dělat, chtělo se mi utéct, zmizet, ale věděl jsem, že jí tu nemohu nechat samotnou. Po tvářích mi teklo několik slz. Bál jsem se a nemohl uvěřit, že jsem si nedal pozor, já idiot. To snad není možný. Byl jsem naštvaný na sebe, na celý svět. Nel na mě vyděšeně koukala. A pak ze sebe vyrazila něco, co jsem nečekal.

„Potrat je ještě možný.“ Pípla a mně spadla čelist až na podlahu, ano vyšiluju a mám strach, ale kvůli tomu nezabiju naše dítě.

„Ne, to ne, to rozhodně nepřipadá v úvahu.“

„Ale Tome, já mám strach, nevím, jestli dokážu být matka.“

„Já taky netuším, zda dokážu být otcem, ale budeme to muset zvládnout.“ Byl jsem pořád naštvaný a tak jsem začal chodit po obýváku. Pak jsem jen slyšel, jak někdo křičí.

“Už se nehádejte.“ V tu chvíli jsem se zastavil a podíval se na místo, odkud křik přišel. Byly otevřené dveře do koupelny a ozvala se tupá rána, viděl jsem jak Sof padá k zemi. Rychle jsem popadl telefon a volal sanitku. Nel se ihned přihnala k Sof a snažila se jí dát první pomoc. Sof se ale stále nehýbala, nedýchala, nereagovala. Sanitka a záchranáři přijeli do 5 minut. Snažili se Sof oživit, ale lékař nám pak jen oznámil to, že zemřela na zvýšený tlak, který neunesl její už trochu pochroumaný budík. Zavolali jsme pohřební službu a ta si Sof odvezla s tím, že se později dohodneme. Nel hned jak slyšela verdikt, tak začala srdceryvně brečet, složila se na zem a odmítala se hnout. Když jsem všechny vyprovodil z našeho bytu. Odnesl jsem vzlykající Nel do pokoje a zavřel jsem za ní dveře, sám jsem si otevřel novou láhev whiskey a upíjel jsem po malých doušcích, ale ještě před tím jsem zvedl telefon a volal Benovi.

„Ahoj kamaráde, neruším?“

„Ne, jen se bavíme.“

„A mohli byste mi oba chvilku věnovat pozornost?“

„Jo.“

„Dej mi Freyu prosím.“

„Ahoj Tome, copak.“

„Já, je to blbý říkat to po telefonu, ale Sof …“

„Co se jí stalo, je v nemocnici? Co je, Tome, mluv!!!!“

„Ona, odešla na lepší místo.“ Pípl jsem a v telefonu okamžitě uslyšel Freyn brek.

„A jak?“

„Zvedl se jí tlak a už opotřebovaný budík to nevydržel, volal jsem hned sanitku, ale bylo pozdě, omdlela a zemřela ve spánku.“

„Dobře, děkuji, že jsi zavolal. Já … ozvu se zítra.“ Pak už jsem jen slyšel, jak se Ben ptá, co se stalo a položil mi to.

Seděl jsem u stolu a upíjel whiskey. Kroužil jsem prstem po desce a přemítal nad tím, co se dnes stalo. Byla to učiněná katastrofa. Věděl jsem, že jsem měl zůstat s Nel doma, proto jí ráno nebylo dobře. Zároveň jsem si dával za vinu Sofiinu smrt. Neměli jsme na sebe s Nel křičet. Ne, tím se trápit nesmím. Ona je na lepším místě, zdravá. Teď mě trápilo to těhotenství, jak teď mám odjet do Ameriky. Chtěl jsem ji vzít s sebou. Rozhodně jsem nemyslel na to, že by tu zůstala. Ale teď o ní budu mít strach, když jí vezmu s sebou, ale ještě větší budu mít, když jí tu nechám.

Dopil jsem poslední sklenku a odebral se do ložnice. Ráno moudřejší večera. Zítra si promluvíme.