Zpět do přítomnosti - 4. kapitola

Nemám dnes moc co říct tak radši nic.

Užijte kapitolu

Odešel z jejího bytu, i když nerad, protože ho bavilo trávit s ní čas. Zpátky do Stark Toweru běžel. Netrvalo to moc dlouho. Ve výtahu se modlil, aby už všichni spali a nikdo nebyl v obýváku. Když se dveře otevřely, bylo ticho a tma, pozdravil ho jen JARVIS. V tu chvíli se ale na gauči někdo pohnul.

„Ahoj, Steve.“ Ozval se Clint.

„Co tu děláš, tak po tmě?“

„Koukám na ten klid. Kde jsi byl s tou … nevím, jak se jmenuje.“

„Peggie se jmenuje a byli jsme tancovat. Počkat, jak víš, že jsem byl s ní?“

„Víme to všichni, Steve, a ne nadarmo mi říkají Hawkeye.“

„Pravda.“

„A dobrý?“

„Jo, jo … bylo to fajn.“

„Co, že ses tak rozhodl.“

„Potřebuju něco na odreagování a nemůžu být pořád zabraný do práce.“

„Nebo je to tou holkou, pověz, jak se jmenovala ta tvoje za II. světový? A jak vypadala?“

„Jsi bystrý. Jmenovala se Peggie Carter a vypadali skoro stejně.“

„No vidíš. Pověz, proč jsi pomohl zrovna jí, proč jsi za ní šel do knihovny? Proč jsi na ní narazil náhodou v parku?“

„Jak to víš?“

„Odpověz.“

„Ano, zalíbila se mi, když jsem jí viděl poprvé a chtěl jsem jí vidět znovu a teď jí mohu vídat ještě častěji a pravidelně.“

„Máš jí rád?“

„Jako kamarádku?“

„Ne, jako ženu.“

„Ano.“

„Řekneš jí to?“

„Nevím.“

„Máš strach?“

„Ano.“

„Vždyť jsi Kapitán Amerika, Steve Rogersi, každá ženská by dala cokoliv, za to být po tvém boku a ty se tady bojíš jedné holce říct, že jí máš rád?“

„Je to moc rychlé.“

„Dobře, ale slib mi, že jí to řekneš.“

„Slibuju, dobrou noc.“

Steve se usmál a rychle zmizel Clintovi z očí. V pokoji skoro hned padl do postele a usnul.

Ráno ho probudil hluk, který přicházel z kuchyně. Budík mu hlásil, že je osm hodin ráno, pondělí. Jeho pohled pak padl na rozečtenou knihu, vzal jí do ruky a zjistil, že se dnes půjde podívat do knihovny, ale nejprve zjistí, kdo se snaží zničit kuchyň.

Na prahu se musel usmát, protože se Stark snažil naučit nového robota nalévat do skleniček, ale jelikož to zkoušel rovnou s alkoholem, nebyl v nejlepší náladě.

„Steve, kde jsi se včera večer flákal?“ Steve hodil pohled na Clinta a prošel kolem Tonyho.

„Byl jsem běhat.“

„Nekecej a vyklop, jaký bylo rande s tou … no jak se jmenuje.“

„Nebylo to rande, ale taneční hodina a jmenuje se Peggie.“ Snažil se Steve znít klidně a schovat se v kuchyni.

„No nekecej, ona se jmenuje jako ta agentka, se kterou jsi chodil za II. světový?“ Vyklopila Natasha bezmyšlenkovitě.

„Já s ní za druhý světový nechodil, já …“

„Nezatloukej, táta říkal něco jinýho.“ Zasmál se Stark. Steve byl chudák rudý až za ušima, proto rychle vytáhl z lednice jogurt a zmizel u sebe v pokoji.

Jakmile zmizel z doslechu, Stark se vykašlal na robota, sklenku rozbil sám a opřel se o pult v kuchyni.

„Lidi, tohle jsem nikdy nečekal, že bude reálný, ale on se fakt zamiloval, je to všem jasný, že jo? Já myslel, že bude navždycky sám a že bude platonicky milovat už dávno mrtvou ženskou. S tímhle mě vážně dostal, to jsem nečekal.“

„Tony, takhle nemluv, musíš pochopit, že přišel o někoho, koho měl rád a teď mu život konečně dal někoho, s kým může být.“ ozval se Bruce.

„A hlavně nedělej žádný blbosti a nepleť se mu do soukromí.“ Upozornil starka Clint.

„Neboj, Clinte, já počkám, až jí sem zase dovede.“ Šibalsky se usmál a vrátil se k rozčilování se nad robotem, kterého vyrobil z nudy. Každý si pití nalije sám, Stark potřebuje robota.

Mezitím Steve četl knihu, aby mohl co nejrychleji zmizet do knihovny.

Stál před knihovnou s knihou v ruce. Rozhodoval se, zda koupit kytku nebo ne. Vsadil totiž na to, co mu Clint říkal. Sice jí nehodlá hned zaskočit vyznáním, ale kytka by mohla něco naznačit. Nakonec koupil karafiát v nedalekém květinářství a vešel dovnitř.

„Ahoj, Steve.“ Zdravila ho Pegg, už když stál na schodech.

„Už jsi to přečetl?“

„No jo, mám hodně času.“ Položil knihu na stůl a čekal až se Pegg otočí. Hned, jak se tak stalo, položil vedle knihy karafiát a bez rozmyšlení utekl z knihovny. Chtěl jí tu kytku dát sám a pozvat jí na oběd ale dostal strach a zdrhnul.

            Zapsala vrácení knihy a ptala se Steva, zda si bude půjčovat další nebo ne. Nikdo neodpověděl a tak se otočila a na pultu ležela jen kniha a vedle ní krásný rudý karafiát. Byl od Steva, ale ten nikde nebyl. Šla se podívat mezi regály, ale nikde nebyl, utekl. Posmutněla, netušila, proč utekl, ale z karafiátu byla překvapená. Zajímalo by jí, zda to má nějaký hlubší význam nebo je to jen přátelské gesto, oprava, přála by si, aby to mělo hlubší význam, ale bála se, že je to jen přátelské gesto. Vlastně by jí zajímalo, za co jí pořád tak děkuje, vždyť to ona by mu měla děkovat, že jí zbavil otravného hledání partnera. Navíc je dokonalý, doslova. Mám to ale štěstí. Prolítlo jí hlavou a karafiát dala do sklenice s vodou, aby neuschl.

            Mířila k lavičce, kde si se Stevem domluvili, že se budou scházet. Steve už tam seděl a čekal, na sobě měl kraťasy a bíle tričko, které zvýrazňovalo jeho postavu. Na chvilku Pegg přepadla myšlenka o karafiátu, že přeci jen mohl znamenat něco víc. Hned to ale zavrhla s myšlenkou na to, že Steve má na lepší. Jak se blížila tak se postavil.

„Děkuju.“ Šeptla, když došla až k němu. Tázavě se na ni podíval.

„Za ten karafiát je to moje oblíbená kytka. Stojí na stole.“

„Jo no, není zač a omlouvám se …“ zatvářil se provinile.

„Ne to nevadí, určitě tě volali do akce.“ Chtěla mu pomoct, nechtěla, aby věděl, že ona ví že utekl. Usmál se a oba se bok po boku vydali do studia.