Zpět do přítomnosti - 6. kapitola

No a jsme za půlkou :)

Hned druhý den ráno, dokud měl ještě kuráž, se vydal do knihovny. Šel za ní s dvěma zásadními informacemi, jedna z nich byla to, že jí má rád a chtěl by být víc, než jen taneční partneři a ta druhá, že pro ni má překvapení v podobě Tonyho stroje času. Byla vlastně jen otázka času, kdy s tím ten chlap přijde, navíc mu přišlo hezké vzít Pegg a vlastně i sebe do své doby, aby oba zažili to pravé Boogie Woogie. Nechtěl jí to ale říkat v knihovně, chtěl jí vzít na oběd.

Vyběhl schody a zastavil se hned za nimi, protože na zemi sedělo několik dětí a zarytě poslouchali předčítání jedné dámy, která seděla v křesle. Mezi dětmi Steve zahlédl i Peggie, jak poslouchá předčítání společně s dětmi. Chvilku tam stál a pozoroval ji, tak zaujatou, krásnou a milou. Nevěděl, jestli může dovnitř, dokud na něj Pegg nemávla a on se snažil potichu dostat skrz děti až k ní. Posadil se vedle a taky začal poslouchat.

„Ahoj.“ Šeptl.

„Co ty tady, tak najednou?“ zašvitořila nazpět.

„Jen jsem tě přišel pozdravit.“

„To je od tebe milé, jen tak zaskočit.“ usmála se tak sladce, že si i Steve musel přesednout jinak, pak už ale poslouchala předčítání.

„Nechtěla bys zajít na oběd …“ podíval se na hodinky Steve, když předčítání skončilo. „No, možná na večeři.“

„Za chvilku končím, tak když počkáš.“ Steve se měl na odchodu k hromadě polštářů, kde se hodlal na chvíli usadit, cestu mu ale přehradilo několik malých dětí s jiskřičkami v očích. Bylo jich několik, ale všichni strkali jen do jednoho, který nakonec promluvil.

„Kapitáne, byl byste tak laskav a podepsal se nám?“

„Ale jistě.“ Usmál se Steve a přidřepl si k dětem. Podepisoval se a podepisoval. Děti měli různé otázky, na které s radostí odpovídal. Ale našel se odvážlivec.

„Kapitáne, vy chodíte s naší paní knihovnicí?“

„No chlapče, to není tak snadné…“

„Tak proč jste vedle ní seděl a usmíval se na ní, vy jí nemáte rád?“

„Mám jí rád …“

„Ta proč s ní nechodíte? Paní knihovnice je úžasná a krásná, proč s ní nechcete chodit?“

„Tak to není, já bych moc rád ale …“

„Ale co, Steve?“ Vložila se do toho Pegg.

„Ještě jsem se paní knihovnice nezeptal.“

„Bojíte se?“

„Ne.“

„Tak se jí zeptejte.“

„Teď? Tady?“

„Ano, dokud jsme u toho.“

„Dobře. Peggie… chtěla… bys… se mnou… chodit?“

„No tak, paní knihovnice.“ Ozval se dost otravný chlapec.

„Máte Kapitána ráda? Určitě ano, tak proč neřeknete ano, vždyť i klečí.“ zapištěla nějaká holčička a všechny oči se upíraly na Pegg.“

„Ano, Steve, budu s tebou chodit … ráda.“ Všechny děti jakoby v tu chvíli absolutně ztratili zájem o celou věc a zmizeli jak pára nad hrncem.

„Tak co, Pegg, má smysl vůbec chodit na večeři, když to co jsem chtěl řešit, se vyřešilo vlastně samo?“

„Oh, Steve …“

Peggie se už neudržela a padla mu kolem krku. Když se částečně odlepila, tak se na ni Steve překvapeně podíval, ale udělal něco mnohem víc. Políbil ji. Poprvé a pro oba to bylo tak nečekané, že se polibek protáhl, dokud oba měli vzduch v plicích. Když už neměli ani kapku, museli se od sebe odtrhnout a vyslechnout si špitání za rohem. Děti. Bylo jasné, na co celou dobu čekali. Ani jeden z nich neřekl, ani slovo. Pegg pustila Steva a začala rovnat polštáře, které děti jen pohodili na hromadu, kapitán jí samozřejmě ihned pomohl, několikrát se dotkly prsty a vždy se podíval každý jinam, bylo to zvláštní, jak se ti dva styděli, jakoby udělali něco nezákonného.

Pegg zamykala dveře od knihovny a když se oba podívali ven, zjistili že prší. Ona se usmívala a on jí chytil za drobnou ručku. Vykročil na déšť jako první a ona ho následovala. Nechala se jím vést v dešťových kapkách bok po boku, ruku v ruce procházeli ulicí a jako by jim vše ustupovalo, chuť na večeři přešla a oba byli rádi, že jsou s tím druhým, pomalu ale jistě mířili ke Stark Tower.

„Bylo to opravdové v té knihovně nebo jen kvůli dětem?“ zeptala se najednou Pegg s lehkou obavou v hlase.

„No to záleží na tobě, chceš, aby to bylo opravdové nebo ne?“

„Ano, ano chci, aby to bylo opravdové.“

„Tak tedy ano, ano bylo to opravdové, to v té knihovně.“

Steve se najednou zastavil a přitáhl si Pegg co nejblíže k sobě.

„Už jsme tu, pojď dál, potřebuješ uschnout. Slibuju, že dnes to bude normální.“

„Půjdu ráda a nevadí mi, že ostatní jsou tak … “svý“, přece jen jsou to Avengers.“

„Pravda, nikdo z nás není normální.“

Oba nastoupili do výtahu a jeli v ústraň novým narážkám. Cestou se Pegg trochu přitulila ke Stevovi, protože jí začínala být zima, přitiskl ji k sobě, prsty zajel do jejich mokrých vlasů a naklonil se blíž k jejím očím a ona jediné co mohla, bylo propojit jejich rty v jedny. Polibek byl vyčerpávající, a pro oba krásný, nikoli jako ten první, ale taky nádherný. Potom však cinkl výtah.

„Tohle se mi začíná líbit.“ podotkl Steve a Pegg se jen podívala přes jeho rameno, aby viděla, kolik vyjevených tváří tam stojí, protože všichni Aveners, až na Steva, se koukali do výtahu na to, jak se ti dva k sobě mají.